„Vyrazte do světa!“ Zážitky nás utváří, motivuje cestovatel. Jak ale zemím ubližují sociální sítě?

Poslouchala jsem si úryvek z Egypta, kde jste vyrazili mimo jiné na zážitkový výlet do pouště na čtyřkolkách, což je z mého pohledu něco, s čím úplně nesouhlasím. Ty to tam taky podobně říkáš...

Zrovna ta cesta do Egypta byla daná Dvojkou, protože Český rozhlas chtěl, abych na jednu z cest vyrazil s rodinou. Vzali jsme tři děti a jeli jsme do Egypta. Také jsme chtěli jsme udělat tu 4denní dovolenou takovou, aby byla pestrá. Nestrávili jsme na pláži víc jak deset minut, pořád jsme byli na cestách.

Čtěte také

Japonci jsou šťastní při precizní práci, Turci v okruhu rodiny, říká dvojice cestovatelů. Jak se zkoumá štěstí?

Čtyřkolky a výlet do pouště bylo něco, čím jsem vždycky opovrhoval. Myslel jsem si, že je to atrakce pro turisty, nepatří to do přírody... Ale tam v té arabské poušti, když jedeš a sto kilometrů na každou stranu je pustina, zjistíš, že to nikomu úplně nevadí, a mně tento výlet pomohl.

Uvědomil jsem si, co pro Karla Lopraise znamenalo ježdění v poušti. Nedovedl jsem si to představit. Pochopil jsem Zikmunda s Hanzelkou, když jeli přes Núbijskou poušť tatrovkou. Neuvěřitelné dobrodružství. Až tam mi docvaklo, do čeho se pustili a v jakém nebezpečí se ocitli. I takový krátký výlet mě obohatil.

Někdo si řekne: „To je vynikající, jel na 4 dny s rodinou do Egypta.“ Jaká je práce za tou půlhodinou, kterou uslyší lidé na Dvojce?

Reportáž má 25 minut, je za tím velká práce, natočené mám tři čtyři hodiny. S Dvojkou jsme se domluvili, že to budu pro ně celé stříhat sám. Oni to potom tady dodělávají ve studiu. Setkal jsem se poprvé i s editorskou prací, protože zahraniční zpravodaj tím, že žije ve velkém počtu příspěvků denně, tak na velké úpravy a zásahy do reportáží nemá tolik času. Kdežto tady při velkém formátu mám k sobě dramaturgy na Dvojce, Marka Mojžíška a Lukáše Sapíka, a ti jsou ke mně velmi přísní. Musel jsem trošku zpokornět. (směje se)

To znamená, že si mám třeba představit, že jsi přivezl z Kanárských ostrovů nebo z Egypta něco, o čem jsi byl přesvědčen, že tam má být, a oni řekli: „Tohle ne, dej tam něco jiného.“

Pro mě byl asi největší problém, že Radiožurnál tě vychová k tomu, že natáčíš reportáž, dáváš prostor jedné straně, druhé straně, dáváš do toho obecný komentář, ale ty se upozadíš. Dvojka to chce velmi osobní, subjektivní, reportáž se odbývá v ich-formě. Na to jsme v Radiožurnálu nebyli zvyklí.

Teď se k tomu hodně přibližuje Martin Dorazín, který je válečným zpravodajem a ten popisuje, co prožívá. Velmi ho obdivuju. Ale na Radiožurnálu bylo vždycky spíš: nedávej tam sebe, dávej tam ostatní. Na Dvojce jsem musel dávat sebe. Než jsem si na to zvykl, dokonce celý díl Slovensko jsem jel přetočit.

Kam pojedu letos v létě na základě tvé zkušenosti z devíti zemí? Kam bys poslal kohokoli?

Je to pro mě očistné. Za posledních dvacet let, když odmyslím výlety s dětmi po světě, jsem si nikdy klasickou dovolenou neužil. To máme společné. Ani ty se svou neposedností bys nejela na týden někam, že budeš chodit po výstavách, po muzeích nebo nějakých památkách. Ale vždycky bys chtěla pro sebe najít něco inspirativního. Takto jsem to měl nastavené tady na Radiožurnálu jako zahraniční zpravodaj vždycky. Hledal jsem příběhy nebo situace, které inspirují mě, a věděl jsem, že mohou inspirovat posluchače. To bylo pro mě hlavní motto.

Cos našel tady na té cestě?

Některé cesty mám ještě před sebou, ale vždycky jsem se trošku díval skrz prsty na Maďarsko. Přišlo mi to nudné, možná proto, že dřív se moc nikam jezdit nedalo, dovolená k Balatonu byl vrchol. Ale Maďarsko, hlavně Budapešť, mě nadchla. Myslím, že je to inspirativní město. Samozřejmě Halászlé – rybí polévka – to musíš zažít.

Ale co mě zklamalo a nechci se nikoho dotknout, ale Kanárské ostrovy jsem měl spojené vždycky se symbolem úspěchu. Představoval jsem si luxus, nádherný rezort, a mě Tenerife zklamalo. Už bych se tam nevracel.

Jak se díváš na overturismus? Na něco, o čem se v posledních letech hodně mluví, protože lidí na planetě přibývá, do některých měst se platí vstupné...

Čtěte také

Cesta mrazivou Antarktidou? Rozhodnout se jít zpět bylo těžké, popisuje moderátorka Výborná

I v době sociálních sítí si myslím, že se to proměňuje, protože každý chce mít fotku z toho populárního místa, a myslím si, že to tomu velmi ubližuje. Četl jsem rozhovor s Reinholdem Messnerem, který nejdřív na začátku 90. let, kdy se otevřely hranice, lidi nabádal k tomu, aby poznávali svět, konfrontovali svůj život s životem lidí v jiných koutech světa, ale když zjistil, že mu jezdí tisíce lidí k jeho hradu jen proto, aby se tam vyfotili, tak byl ten, který říkal: „Nepotřebujete mít krásnou fotku na instagramu z místa, které tak známe. Je milion jiných míst, kam byste měli vyrazit.“

Ale taková je doba. Myslím si, že pro turismus jsou nejhorší sociální sítě, instagram. Míra chlubení se „byl jsem tam taky“ je tak velká, že to těm zemím ubližuje.

Mluvil jsi o tom s Miroslavem Zikmundem? To, co oni viděli, už nikdo nikdy neuvidí. Už nikdy nebude spát na vrcholu pyramidy v Gíze, do které velké město ještě nedorostlo, ale zároveň oni byli ti, kteří probudili tu touhu.

Měli obrovské možnosti, cestovali v době, kdy lidé v Československu nemohli. Byli nositelé informací. Když přišla revoluce, on byl taky první, kdo lidi nabádal: „Vyrazte do světa.“ Neustále jsme se navštěvovali, říkal mi: „Režim ti vezme všechno, co máš, ale zážitky ti zůstávají.“ Tím se řídím. Zážitky jsou něco, co sbíráme, co v nás sedimentuje, utváří nás to. Chtěl bych poděkovat rozhlasu, že jsem tady strávil 16 let a udělalo to ze mě člověka, jakým jsem dneska. A bylo to díky té možnosti, že jsem cestoval po světě. Dvanáct let jsem žil v zahraničí, a to mě natolik formovalo, že to asi nezměním, a může za to rozhlas.

Jak Petr Vavrouška vzpomíná na začátky v časopise Koktejl? Jak mu pomohli američtí novináři, když se stal zahraničním novinářem v Moskvě? A v čem bylo natáčení seriálu Cestovatel s rodinou složité? Poslechněte si celý rozhovor.