Oceňuji věci hnilobné a pomíjivé. Rozpadání dává vzniknout něčemu novému, říká všeuměl František Štorm

Před prázdninami jste vydal výpravnou publikaci Libero. Proč jste zvolil tento název?

Název vyplývá z naší výstavy v libereckém muzeu. Zároveň libero znamená hráč, který nemá ani útočnou, ani obrannou roli, jestli to dobře chápu – takový ten, co dělá vždy to, co je potřeba. To je můj celoživotní pocit – Ferda mravenec, práce všeho druhu, což z té knížky malinko vyplývá. Libero pro mě to vyjadřuje i svobodu.

Čtěte také

I pro mě je neuvěřitelné, co vše jsem zkusil v malbě převést na plátno. Nechci sám sebe nudit, usmívá se akademický malíř Pištěk

Při malování posloucháte třeba muziku?

Velmi často a jsem velice pečlivě ve výběru muziky, kterou si podbarvuji prostředí. Je to jako když si vytyčíte prostor vonnými tyčinkami, zvuky mě nabíjí. Dokonce mám vícestopý sekvencér, který ovládá čtyři analogové syntezátory. Přelévá se mi to jako podivná, pomalu tekoucí říčka. Dělám to vždy ráno při východu slunce, do toho se snažím malovat a trefovat do svých vlastních nálad, jako zvukovou rozcvičku.

Když se vrátím ještě k nové knížce, co chcete říct označením psychedelická groteska?

To se musíte zeptat Luďka Lukůvky, protože to je jeho vynález, jeho sousloví, které se mi strašně líbilo. My jsme hledali něco, co by knížku uvedlo, a přišlo nám příliš jednotvárné napsat, že to je katalog nějakého člověka, nebo že to jsou malby, kresby, typografie. Je to tohle všechno, ale správně by tam mělo být spíš: chaos.

Obrazy hniloby

Významným prvkem knihy jsou ukázky z cestovních deníků ilustrované kresbami, akvarely výrazných barev. Z čeho pramení vaše opojení živly a rostlinnými bytostmi?

Přírodu mám rád, ale to není nic originálního. Originální na tom je, že se k ní vracím i přes množství technologií a mám rád nedokonalosti, třeba japonskou estetiku. Ta velice oceňuje věci rozpadající se, hnilobné, zanikající a pomíjivé, a tím pádem dává vzniknout něčemu novému.

Čtěte také

Ideály o spáse by se neměly realizovat, končí to špatně. Je důležité si budovat vnitřní svobodu a vědomí souvislostí, nabádá Vladimír Franz

Teď jak tam dostat ty bytosti? Mám pocit, že bytosti, které si vymyslím, jsou někdy reálnější než skutečný svět, který mám okolo sebe, takové to hmatatelné jsoucno. To je ale věc okamžitého vnímání a zítra to může být třeba jinak.

A co ten reálný invazivní druh z českých rybníků, bochnatka americká? Čím vás tak zaujal?

Já se budu možná opakovat: ona je tak škaredá, až je krásná. Samozřejmě, lidi se jich bojí. My máme vždy v létě tzv. bochnatkobraní, což znamená, že na člunu je bereme do ruky a pak je dáváme zpátky. Tak je hladíme, takové potvůrky to jsou.

Jaký to má smysl?

Žádný, jenom jako tichý obřad. Já jsem četl v mládí Henryho Davida Thoreaua, pak jsem měl štěstí ho ilustrovat a on měl neskutečný vztah k přírodě. Veškeré věci, který tam viděl, přenášel do svého poetického světa a zaznamenával je. Myslím si, že se do toho hodně vciťoval.

Ta schopnost empatie, ta dnes lidem chybí. Já jsem schopný se v těch bochnatkách třeba i válet. Mám písničku o tom, že skončím obalen bochnatkou, na konci je: obalen slizem, já uletěl jsem. Ale to je text, který je ještě tajný.

Vyvážení

V knize zmiňujete svůj pobyt v trapistickém klášteře. Co vás tam přivedlo?

Jeden kamarád, se kterým máme část společné historie přes jiné kamarády z disentu, tam pobýval už přede mnou a říkal mi, že to je dobré. Dnes už je to trochu přísnější, čemuž se nedivím, že už se tam člověk zvenčí nemůže tak snadno dostat přímo do jejich kostela.

Jedna věc je ta spiritualita. Já jsem od malička monastický typ, což je člověk, který vyhledává samotu na odlehlých místech, z různých důvodů. To není jen proto, že bych meditoval, já to vlastně neumím. Ale třeba si otevřu skicák a tak si něco kreslím, nebo koukám do lesa. To stačí.

Čtěte také

Osmělil se vložit Krista do loutky. „Jde o to přeložit příběh, aby mu člověk rozuměl,“ říká výtvarník o Bachových pašijích

V klášteře mě zaujala hlavně architektura Johna Pawsona, který navrhoval kapli. Je to velikánský kostel, má úžasný světelný design – já jsem si myslel, že to jsou zářivky, ale ne, to je denní světlo. Z jedné strany má žlutou barvu, z druhé strany modrou, podle oblohy. A do toho zní zpěvy mnichů, kteří se tak sehráli, že to zní jak z desky. Když tam jdete třeba o půl třetí v noci, zažíváte něco, co se nedá ničím nahradit. Tak to mě strašně zajímalo.

Kromě monasticizmu také tíhnu k extrémním zážitkům. Potřebuji všechno na plné pecky, proto i ta ostřejší muzika a všechno okolo toho. To je další protipól, za který jsem velice vděčný.

Podruhé jsem tam byl s naším úžasným panem farářem-motorkářem, takže jsme tam zažili spoustu velice vzácných chvil. Kromě toho tam zachovávají tzv. silencio, naprosté ticho, což mi velmi vyhovovalo.

Napadla mě ještě otázka, jestli by se zpěv mnichů nedal spojit s vašimi aktivitami – ale říkám si, jak jde dohromady black metal plný démonů s hledáním duchovna v klášteře?

Nejde. Ono je to vyvážení určitých věcí. Některé věci nemůžeme smíchat tím úplně jednoduchým způsobem, musí se vyvážit. Znám spoustu lidí i z té metalové komunity, kteří se zabývají podobnými věcmi, třeba jsou vegetariáni nebo vegani a doma mají nejradši ticho a cvičí jógu. To je docela běžná věc, že to nejsou jenom odřené džísky, mastné vlasy a strašně pít a kouřit. To už je dnes nepatrná část, pokud vím.

Co chystá František Štorm s návratem kapely Master's Hammer? A jak tvořil písmo pro hru Kingdom Come? Poslechněte si celý rozhovor.