Přetížení 10G během půl vteřiny. Když ztrácím periferní vidění, musím povolit páku, popisuje akrobatický letec Šonka

Jak se vyvinula lékařská věda nebo příprava na nejakrobatičtější závody, kde je přetížení, rychlé zvraty, zatáčky?

Vždycky to je a bude o zatínání svalů, protože sportovní akrobatické speciály nemají žádný anti-g systém proti přetížení jako ve stíhačkách, protože by byl kompresor, který kalhoty nafukuje, na takové letadlo příliš těžký.

U těchto letadel je poměr výkon:hmotnost určující. Takže s tím člověk musí umět pracovat. Přetížení jsou tu vyšší než ve stíhačce, ale tím, že to trvá kratší dobu – letadlo letí v trati rychlostí skoro 400 km/h a za necelé tři vteřiny letí na opačnou stranu, takže je přetížení i 12 g – se to zvládnout poměrně dobře. A pravidla jsou omezená právě na 12 g, jakmile to překročíte i o jednu desetinu, tak jste diskvalifikovaní. A to je právě opatření proti tomu, aby pilot neztratil vědomí.

Když nastává ten okamžik, kdy vidíte šedou mlhu, jak si to stačíte ještě uvědomit?

To se děje v letecké akrobacii. V air race vás to pořád tlačí do sedačky, pořád je to kladné přetížení, srdce se rozpumpuje na vysokou frekvenci a vy dobře zvládáte udržet krev v hlavě.

Čtěte také

Polský akrobatický pilot jako první přistál s letadlem na heliportu 200 metrů nad zemí. Jak se na to připravoval?

Ale v akrobacii, kde se přetížení střídá a z kladného se rychle dostanu do záporného, kdy se mi hrne krev z celého těla do hlavy, srdce zpomalí. Během půl vteřiny udělám třeba 10 G, takže než se srdce zase rozjede, nastává greyout, ztrácím periferní vidění, trochu mi může zšednout pohled, ztrácím barevné vidění. Musíte se sledovat, a když to přichází, musíte trochu povolit páku.

Vaším úhlavním protivníkem v letecké akrobacii je japonský pilot Jošihide Muroja, o koho jde?

Ano, to je můj oblíbený soupeř. Jsme samozřejmě velcí kamarádi, se kterým jsem svedl mnoho různých soubojů. Jošihide je šikovný pilot a zapálený sportovec, který do toho dává úplně všechno, což je mi blízké.

Oba cítíme, že nás baví se spolu poměřovat. Dokonce někde říkal, že ho vůbec nezajímá, jak létají ostatní, že se ptá vždycky jen na mě. A já to vnímám úplně stejně. Doufám, že budu mít ještě mnoho příležitostí se s ním utkat.

Vy teď děláte hlavně instruktora pro vojenské piloty? Vracíte se ke kořenům?

Čtěte také

V pozadí byl Fantomas, Saint-Exupéry a další, kteří snili o letectví, přiznává inspiraci designér létajícího vozu

Svým způsobem ano. Největší část kariéry jsem strávil jako vojenský pilot a teď jsem se k tomu trochu vrátil jako jeden z instruktorů v Centru leteckého výcviku v Pardubicích, kde učíme novou generaci vojenských pilotů a pilotek lítat. Pak pracuji jako zalétávací pilot, testuji letadla, než se dostanou k zákazníkovi, a samozřejmě pořád závodím v akrobacii, létám exhibice. Takže pořád někde létám.

Proč jste nechtěl být dopravním pilotem?

Nevím. Možná proto, že mě baví létat hlavou dolů. A to by většina cestujících asi neocenila. V době, kdy jsem snil o létání, jsem ještě nevěděl, jaké to je létat hlavou dolů. Vyrostl jsem díky tátovi na knížkách o našich letcích v Anglii a chtěl jsem být jako oni. Být stíhací pilot a zachraňovat svět. 

Pamatuje si Martin Šonka, jak v sedmnácti poprvé vlezl do letadla? Jaké to je být v kokpitu Gripenu? A chce být ještě pořád kosmonautem? Poslechněte si celý rozhovor.