Miloš Sýkora se stal hrdinou díky legendě a na Němce se zapomíná. Ukazujeme lidské příběhy, říká historik Chlebec z Ostravského muzea

Na konec války vzpomínáme v Ostravě. Stojíme na Sýkorově mostě s historikem Ostravského muzea Petrem Chlebcem. Kdo zachránil Sýkorův most, abychom se vrátili k legendě o Miloši, tedy Emilu Sýkorovi? 

Abych pravdu řekl, tak my nepopíráme to, že Miloš Sýkora tady zemřel, že tu padl, že byl zapojen i v odboji. To, jestli přestřihával dráty, je hlavní otázka. Máme tady ještě výpověď řezníka Hankeho, který zmínil jakéhosi důstojníka wehrmachtu, který zapomněl dát rozbušky do výbušnin a jeho auto mělo být následně zničeno tankem, což odpovídá i výpovědi Opočenského, druhého velitele tanku. Ten opravdu zmiňuje, že zničili velitelský vůz, který ale přijížděl teprve k mostu. Takže to se úplně neshoduje.

Čtěte také

Ostrava je město kontrastů. Blízko centra máme divočinu i armagedon veřejného prostoru, líčí Rozehnalová ze spolku Fiducia

Už v roce 1945, 1946 se začaly množit výpovědi o záchraně mostu a vůbec o tom, jak operace probíhala. Mezi těmi výpověďmi nás zaujala paní Bayerová, která bydlela u mostu a v jejím domě se schovávali i vojáci. Mezi nimi bohumínský rodák, který byl ve wehrmachtu, Robert Císař.

Na konci války morálka Němců šla hodně dolů. Představte si, že nedostáváte proviant, nedostává se vám munice… Šlo to tak trochu do kytek, bombardování Němce omezovalo. No a on se rozhodl, že toho má plné zuby a chce si zachránit život a že tam ty rozbušky nedá. Prý do něho celou dobu klavírovali, umlouvali ho. Je to taková hezká tradice v Ostravě, že ukecáte Němce. Nakonec se prý, když projela Rudá armáda, vrátil za Bayerovou a požádal ji o dobrozdání pro rudoarmějce, aby se mohl vrátit do Bohumína pro civilní šaty. To dostal a takto přežil.

Toto podporuje výpověď jejího souseda, pana Kliky, který potvrdil výpověď Bayerové, že Češi do nich celou dobu – Němci tady bydleli u nich, dávali jim jídlo, dávali jim místo na spánek – klavírovali. Musíte přemýšlet nad tím, že Ostrava je opravdu česko-německý region. V roce 1930 se tu evidovalo 26 tisíc Němců, každý druhý mluvil německy a česky. A ten Robert Císař měl možnost se vrátit jednoduše domů, protože Bohumín je odsud kousek.

Hrdinové a padouši

Vy jste ke konci války právě u vás v muzeu udělali historickou výstavu, která je svým způsobem komiks a je na ní sympatické to, že se týká života běžných lidí v protektorátu. A jedním z těch příběhů je právě i příběh Emila Sýkory.

Čtěte také

80 let od konečného řešení židovské otázky: „Nacisté věděli, že páchají zločin. Židé už pro ně ale nebyli lidé,“ komentuje historik

Ano, přesně tak. Jak jsem říkal na začátku, nemůžeme říct přesně, že takto se to událo, protože překrývajících se výpovědí bylo opravdu hodně a pamětníků bohužel hodně zemřelo už v roce 1945. Někteří, kteří u toho měli být, prostě padli, takže nemůžeme potvrdit na sto procent, že to byli ti Němci nebo Miloš Sýkora. Třeba Opočenský tvrdí, že je vystřelil za most a možná přestřelil dráty. Takže máme třetí variantu.

Přiznávám, že se sem tam bavím tím, že se ptám Ostravanů na otázky, které mě zajímají. A toto byla otázka, jestli by mi řekli, kde je nejbližší památník druhé světové války. Očekával jsem, že mě pošlou do Komenského sadů, ale ukázalo se, že si vzpomněli horko těžko na tank a případně na Sýkorův most. A tak mi došlo, že válka je passé a musím ji lidem předat nějakým přátelštějším způsobem.

Hrdinou se stane každý, kdo podrží někomu dveře, a padouchem, když je zase zavře.

V komiksu nečtete žádné odborné texty. Ukazujeme vám lidské příběhy, ale zejména vám ukazujeme, jak obtížné je říct o někom, jestli to byl hrdina, nebo padouch. Hrdinou se stane každý, kdo podrží někomu dveře, a padouchem, když je zase zavře. Nevědomky se dostávají do těch dvou rolí.

A stejně to bylo za druhé světové války. Sýkora se stal hrdinou díky legendě. A na Němce se zapomíná. Najednou se zapomene na Opočenského, i když je připomínám často, a na ty ostatní tankisty, jako byl Josef Gregor, který padl u Nové radnice.

První transport Židů

Ostrava má jedno smutné prvenství. Odsud vyjel už v říjnu roku 1939, jestli se nepletu, první transport. Kam směřoval?

To byla akce 18. října 1939. Bylo vymyšleno německou správou, že by si Židé mohli postavit své vlastní městečko, své vlastní ubytování v Nisku. Pravda je, že se to úplně nepovedlo. Nejdřív tam vyslali hromadu řemeslníků, pak obchodníků.

Čtěte také

Váleční hrdinové? Největšími hrdiny jsou ženy a ti, kteří na ně čekali doma, říká ředitel muzea letecké bitvy nad Krušnohořím

Ale hlavní je, že to propagovali jako nápad Židů. Doopravdy to už tehdy organizoval Eichmann a dá se říct, že v roce 1940 se ti lidé vraceli zpátky, protože to tam bylo rozbahněno, nebylo možné se tam usídlit. Obchodníky prakticky transportovali už v roce 1939 zase zpátky.

Někteří pamětníci, co to přežili, dokonce vypověděli, že jim jejich strážci řekli: „No, tak pro vás nemáme práci. Takže jděte tímto směrem, a tam si najděte nový domov.“ Což bylo prý 180 km k Bugu, k ruské hranici.

Mě zaujala výpověď paní Lukešové. Ta dáma ještě žije?

Domnívám se, že bohužel ne. Nepodařilo se nám najít, jestli je živá, nebo není, ale máme od ní vzpomínku, kterou jsme ztvárnili v komiksu.

Čtěte také

Bez vlasovců by Praha v květnu 1945 pravděpodobně skončila v krvi, připomíná historik Pavel Žáček

Paní Lukešová, která bydlela tady v Ostravě-Přívoze, vzpomínala na to, že její tatínek byl železničár. Na hlavním nádraží pořád vede přes všechny železnice taková lávka a její tatínek viděl, že tam jedou vězni v otevřených vagonech, a tak se rozhodl, že jim donese chleba.

Muselo to být už po roce 1941, protože mluví o sovětských vězních a dokonce o tom, že měli být uvězněni kousek od nich u školy. Zdá se, že to přece není žádné hrdinství, jenomže když němečtí vojáci – nemůžeme říct, jestli SS, nebo jiné jednotky – viděli obyvatele Ostravy, jak hází do těch otevřených vagonů chleba, tak na ně začali střílet.

Máme na výstavě dokonce chleba z roku 1941. Nezjistili jsme, z čeho je, neochutnávali jsme ho, ale to nejhorší, co na něm je – kromě toho, že vydržel dodneška –, je to, že pochází z popraviště z Vratislavi, tehdy německy nazvané Breslau.

Němec znamenal nepřítel

Ostrava byla osvobozena už 30. dubna roku 1945. Dneska slavíme konec války, je 8. května. Jak to tady mohlo vypadat 8. května? Asi se dostáváme spíš do temnějších časů. 

Čtěte také

S lidmi, kteří mě udali, jsem musela vycházet, vzpomíná pamětnice odsunu sudetských Němců

Ano, musíme si představit, že už 1. května je sem odeslán Nový, Kotas a Sedlář, kteří měli obnovit vliv KSČ v Ostravě. Josef Kotas, jak mnozí Ostravané ví, protože máme i zastávku Josefa Kotase, se pak stal do 60. let starostou města Ostravy. Tito tři se opravdu chopili moci a Sedlář se dokonce stal ředitelem Národní bezpečnostní stráže.

Bohužel Sedlář stál za založením nechvalně známého táboru Hanke. Těch internačních táborů a vězení bylo v té době větší množství. Zákon byl sice napsaný tak, že všichni, kdo byli protinacističtí, se neměli zatýkat, ale jak to máme v Habermannově mlýně, tam se prostě rozdíl nedělal. Němec znamenal nepřítel, automaticky byl označen písmenem N. Často byli využívání na práci, ti méně šťastní skončili potom ve vězení. A ty nejsmutnější příběhy byly právě z tábora Hanke.

Vznikl už 10. května, takže opravdu za 10 dnů najednou někdo zřídil internační tábor. Ten tábor je znám zejména kvůli tomu, že tam proběhlo 230 vražd. Nebudu to nazývat exekucí, protože zbavení občanských práv dle Benešova dekretu vešlo v platnost až v srpnu. To znamená, že 10. května rozhodně nebyl žádný rozkaz shůry o tom, že by měli být Němci internováni.

Čtěte také

Ten druhý Moravec, František. Inicioval Anthropoid i činnost odboje v Británii, připomíná vojenský historik Tomek

Tábor trval jenom do 13. června 1945. Za tu krátkou dobu uvěznili cca 700 Němců, říká se, že to bylo něco kolem 600 mužů a stovky žen. Docházelo tam k vraždám, zabíjeli elektřinou a popravovali střelbou. A aby to zakryli, tak se velitel Martínek dokonce rozhodl, že zinscenuje v červnu povstání.

Snažil se k tomu přemluvit jednoho z německých dozorců, tomu se to nepovedlo. A tak Martínek prostě otevřel dveře a zastřelil samopalem 21 uvězněných. Následně ve zprávě uvedl, že jich zemřelo 75, protože se snažil zakrýt ty vraždy, které proběhly před tím. Došlo i k vyšetřování, po 13. červnu si to všechno převzali, ale jestli odsouzením bylo, že byli vyloučeni z KSČ, tak to bylo všechno.

Jak se v Ostravě žilo za protektorátu? Čím byl výjimečný příběh „dobrého Němce“ Koblížka? A jakým způsobem historici ověřují vyprávění pamětníků? Poslechněte si celý rozhovor!