Váleční hrdinové? Největšími hrdiny jsou ženy a ti, kteří na ně čekali doma, říká ředitel muzea letecké bitvy nad Krušnohořím

Mě fascinuje, že jsou tady úlomky historie, ať už se jedná o úlomky letadel, uniformy... Ale líbí se mi, že je tady historie vždycky spojená s konkrétním člověkem. Jak těžké bylo propojit letadlo s člověkem, pravděpodobně i s osobními věcmi, které tu ve vitríně jsou?

Když jsme si řekli, že uděláme muzeum, došli jsme k tomu, že nám jde hlavně o člověka – o lidi, o konkrétní osudy. Začali jsme po nich pátrat. Když jsme našli první veterány a měli jsme nejen pamětnické výpovědi lidí, kteří to zažili tady na zemi, a celá mozaika se začala doplňovat o střípky vzpomínek lidí, kteří byli nahoře, tak jsme pochopili, že to nejcennější, co musíme podchytit, jsou konkrétní lidské osudy.

Díky tomu můžeme ve vitríně, ve které jsou trosky konkrétního letounu, najít i osobní věci, které jsme třeba dostali od rodiny nebo v některých případech od konkrétního veterána. Stalo se nám, že se podařilo na místo dopadu dovézt člověka, který byl členem osádky toho letadla. Když drží kus plechu, který tam v trávě sebral, a myslí na svoji osádku, na kamarády, kteří tam zahynuli, to je nejsilnější...

Jaké to bylo, když se tady po desítkách let setkaly protistrany?

Toho jsme se hodně báli. Když jsme v září 1997 otevírali muzeum a věděli jsme, že přijedou, záměrně jsme ubytovali Němce a Američany do dvou různých hotelů, aby se setkali, až když to zaranžujeme. Byli jsme neskutečně naivní...

Čtěte také

80 let od konečného řešení židovské otázky: „Nacisté věděli, že páchají zločin. Židé už pro ně ale nebyli lidé,“ komentuje historik

Jeden z Američanů a dva Němci přijeli už několik dnů před tou akcí. Volali mi z jednoho hotelu: „Tak už tady máte jedny Němce ubytované.“ A já jim říkám: „Ale u vás nemají být Němci?!“ „No, ale už se tady ubytovali.“ A já říkám, no tak to bude průšvih...

Vydal jsem se do toho hotelu, abych zabránil nějakým excesům, a oni mi říkají: „Nejsou tady. Američan někam odešel, Němci taky někam šli...“ Tak jsme pátrali, a nakonec jsme se dozvěděli, že jsou společně v samoobsluze – drželi se kolem ramen, hulákali na celý obchod a byli ohromní kamarádi.

Když kluk zjistí, že do jeho školy spadlo letadlo, začne se leccos šuškat. Kluci začnou brouzdat po místních lesích, hledat zbytky letadel, kterých je tady spousta, určitě přemýšlí o letcích jako o hrdinech. Jak se u vás vyvinul termín „hrdina“ do aktuální doby.

To je věc, která se opravdu vyvíjela. Jako děcko pro mě byl hrdina ten úspěšný stíhač, který dokázal soka skolit a pak udělal vítězný výkrut... Později jsme došli k tomu, jak člověk stárne, že to byla špatná představa, protože hrdina je určitě spíše ten, kdo padl. Když nebudu používat slovo hrdina, ale někdo, ke komu je potřeba mít alespoň respekt, tak se to může vztáhnout i na německé letce. Dokážeme se i do jejich motivace a myšlenek vžít.

Ředitel muzea Jan Zdiarský během rozhovoru s Lucií Výbornou|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Bolest na celý život

Hrdina byl pro nás především ten americký letec, který se stal obětí, padl... Když jsme ale začali kontaktovat rodiny a začal jsem si psát s dcerami, nebo dokonce s manželkami, v jednom případě s maminkou, padlých letců nebo když od rodin dostáváme stohy korespondence, které si maminky hochů z konkrétní osádky mezi sebou vyměňovaly, tak jsme najednou přišli na to, že pravda je někde úplně jinde. Že největšími hrdiny jsou ty ženy. Ti, kteří na ně doma čekali.

Detail z expozice v Muzeu letecké bitvy nad Krušnohořím z roku 1944|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Setkali jsme se s dcerou, které bylo 6 měsíců, když její táta zahynul. Dostali jsme od ní materiály, které její maminka shromažďovala. Doufala a ještě roky po válce si vystřihovala z novin články, ve kterých by mohla najít stopu o svém manželovi. Ony se tím trápily... Vojáci a letci to měli relativně rychle za sebou. Je to hloupé to takhle říct, ale tak to je. Kdežto ty ženy a jejich děti tím byly postiženy na celý život.

Kolik letadel po největší letecké bitvě nad Krušnohořím bylo sestřeleno? Bylo těžké získávat informace od německé protistrany? O čem mluví ředitel muzea Jan Zdiarský jako o nejprestižnějším případu? A jak mu to všechno změnilo život? Poslechněte si celý rozhovor.

Bonus

Lucie Výborná se s Janem Zdiarským a dramaturgem Tomášem Černým vydala také do lesa v okolí Kovářské, kde jsou dodnes patrná místa dopadu některých amerických bombardérů.

Poslechněte si reportáž, kterou tam společně natočili.