Vězení je prověrka, dokonale poznáte sama sebe. Myslím, že jsem obstála, říká Jana Klusáková

Pro mnoho lidí bylo vězení zásadním zlomem v životě. Jak jste ho vnímala vy?

Jako absolutní přehodnocení hodnot. Týká se lidí, věcí, peněz... je to hodně důležité. Původně jsem si myslela, že jsem tam na pořád, zkraje to vypadalo bledě. A když mě pustili, uznala jsem, že to stálo za to. Je to prověrka: pochopíte, co můžete, dokážete, dobře se poznáte. Myslím, že jsem obstála.

Čtěte také

Knihu o demonstrantech z Moskvy z roku 1968 pašovala do Prahy pod těhotenskou sukní. To to trvalo, říká Jana Klusáková o jejich ocenění po 50 letech

Jaké na člověka doléhají myšlenky, když neví, zda se odtamtud dostane?

Měla jsem doma pětiletého Pavla. Mamince jsem psala dopisy, ať pečlivě přikryje sud s vodou, aby tam Pavel nespadl. Netušila jsem, co se mnou bude, byl rok 1975, ale přežila jsem. Se spolusedící jsme se i nasmály, co můžete dělat. Ona si vymýšlela, že budeme trpaslíčci a že utečeme z vycházky otvory pro vodu. Dělala si starost, že by nás někdo zašlápl, když budeme trpaslíčci...

Za svou kariéru jste mluvila s desítkami lidí. Kdo z nich měl největší charisma?

Nejcharismatičtější muž v mém životě byl Michail Gorbačov. Viděla jsem ho naživo, zkraje roku 1990 mě k němu vzal Václav Havel. Byla to odměna zato, že jsem do ruštiny přeložila jeho hru Asanace. To bylo něco fantastického. Tenkrát se tam uvařilo, kdy odejdou sovětská vojska: Vávlav Havel chtěl do roka a Gorbačov přiznal, že pro vojáky nemá práci ani ubytování. Navrhl rok a půl a na tom se dohodli. Ne že by byl Václav Havel bez charismatu, ale s Gorbačovem byl člověk jakoby pod deštníkem. Díval se pozornýma očima a věnoval vám sto procent pozornosti. Takovou osobnost jsem nikdy nepotkala.

Do Síně slávy Českého rozhlasu byla uvedena Jana Klusáková|foto:Jiří Šeda

A s kým byste ještě ráda hovořila?

Bavili by mě politici, protože s nimi niko nemluví jako s lidmi. Většinou se s nimi mluví jako s politiky o politických programech a perspektivách. Jsou to ale také lidi s rodinami a zálibami, lidskými pohledy na svět, o tom se mlčí.. To bych ještě dokázala, ale nemusí to být.

Které rozhovory ji dodnes straší? Jaké bylo tlumočit konferenci hluchoněmých? A jak vzpomíná na setkání s Natálií Gorbaněvskou, hrdinkou roku 1968 z Rudého náměstí? Poslechněte si celý rozhovor.