Jan Polouček z Post Bellum: V databázi Paměti národa máme tisíce svědectví, jsou mezi nimi i spolupracovníci StB

Přemýšlela jsem o uplynulém roce a říkala jsem si, že vám covid musel vzít spoustu lidí a příběhů…

Kolik pamětníků zemřelo na následky covidu, nevíme, ale minimálně nám to zkomplikovalo práci. Pracujeme s nejstarší a nejohroženější generací a hlavně v období před očkováním to bylo složité. Vymysleli jsme způsob, jak natáčet distančně, měli jsme „kufry“ naplněné technikou, které jsme – samozřejmě vydezinfikované – lidem předávali přímo u nich doma. Díky tomu se natáčení úplně nezastavilo.

Covid zároveň přinesl i úplně novou oblast naší činnosti. Začali jsme mnohem víc a promyšleněji pomáhat pamětníkům. Protože dokumentaristika sama o sobě spočívá hlavně v tom, že ten příběh natočíte a vznikne nějaký vztah. A my jsme se rozhodli, že tyhle lidi nesmíme v covidu nechat na holičkách a že jim musíme nabídnout pomocnou ruku. Takže jsme jim nakupovali, venčili psy… Do této činnosti se zapojilo velké množství dobrovolníků. Hodně jsme pomáhali i v očkování, protože registrace on-line pro ně byla často složitá.

Když se podívám na 20 let společnosti Post Bellum a na to, co jste všechno vybudovali kromě archivu orální historie, tak si říkám, kolik vás je?

V tuto chvíli asi 187 lidí, většinou se jedná o menší úvazky. Zároveň spolupracujeme s dalšími přibližně třemi stovkami externích pracovníků – dokumentaristy v terénu, lektory… Velká část naší činnosti se dnes odehrává na základních a středních školách. Snažíme se ty příběhy dostat v rámci různých vzdělávacích programů do škol.

Koneckonců Příběhy našich sousedů, to je samostatná kapitola, kdy děti samy tvoří. To je podle mě geniální.

Přesně tak. Rozhodli jsme se, že do dokumentaristické činnosti zapojíme přímo děti. Nejenže tím poznávají příběh, který v týmu zaznamenávají, ale především se ho učí zpracovat dál. Díky partnerství Českého rozhlasu je výstupem často rozhlasová reportáž, děti se třeba s rozhlasákem učí, jak reportáž dělat, učí se míchat zvuk, dělat videa...

Žáci mapují životní osudy pamětníků v rámci projektu Příběhy našich sousedů|foto:Jana Házová, Český rozhlas

Točili jste i s lidmi, kteří byli „přisluhovači režimu“ – například agenti StB. Jak jak složité bylo promluvit s takovými lidmi nebo je přesvědčit, aby vydali svoje svědectví? A jak moc je to vlastně relevantní, protože lidská paměť, ať už v tom, či onom slova smyslu, je někdy milosrdná a třeba ne úplně pravdivá?

To je obecně problém nejen s lidmi, kteří spolupracovali s režimem, ale i s těmi, kteří se mu třeba postavili. Je třeba ten archiv paměti národa brát právě s limitem toho, že si člověk některé věci upravuje, na některé si nepamatuje tak dobře, má přirozenou tendenci příběh vyprávět tak, aby z toho vycházel trošku lépe… Ale to má každý člověk. Je potřeba k tomu tak přistupovat.

Lidí, kteří s režimem aktivně spolupracovali, je v databázi samozřejmě výrazně méně, ale my si takových výpovědí velmi vážíme. Myslím si, že je důležité, pokud tito lidé chtějí vydat nějakou reflexi a svůj pohled. A ten rozhodně do paměti národa patří. Rozhodně nikoho během dokumentačního procesu nesoudíme. Můžou se na nás s důvěrou obrátit a naštěstí se to děje.

Kdy u nás vzniknou Instituty Paměti národa? A jak se stát členem týmu Post Bellum? Poslechněte si celý rozhovor.