Ostrava je město kontrastů. Blízko centra máme divočinu i armagedon veřejného prostoru, líčí Rozehnalová ze spolku Fiducia

Ostrava není krásná na první pohled. Jak spatřit tu krásu?

Důležité je sem přijet bez předsudků a potom chodit pěšky. Ve chvíli, kdy člověk půjde pěšky, si najednou uvědomí, jak strašně zajímavé město to je.

Tady se ale nachodíte.

Nachodíme, protože jsou to čtyři celky, které jsou od sebe dost vzdálené. Ale zase na druhou stranu, kde jinde ve velkoměstě se do pěti minut dostanete do městské divočiny. Ostrava je v tomto unikátní, že vyjdu z centra a za pět minut jsem v krásné přírodě – pokud tedy máte rádi divokou přírodu.

Čtěte také

Krajina Dana Bárty by dala prostor divočině. Mou zodpovědností je všímat si a rozumět, říká zpěvák

Pokud jste milovník krásných zahrad a zámeckých parků, něco takového tady taky trochu máme, ale městská divočina je tady úplně skvělá. A je dostupná v každé čtvrti – když vyjdete, dorazíte do krásné džungle.

Já bych se ještě držela u toho, co máte ráda. U vás jako první byly knihy, to znamená antikvariát, literatura, a potom se přidala architektura a pak příroda? Nebo jak se to vyvíjí? Protože tyto tři témata u vás vnímám velmi silně.

První byla příroda, od dětství jsem jezdila na trampy. Nejprve jsme jako děti, s bratrem a se sestrou, byli v takovém turistickém klubu, ale docela brzo jsme se osamostatnili a už od dvanácti nebo třinácti jsme jezdili s partičkou trampíků. Rodiče si mysleli, že jsme s turisťákem a my jsme jezdili sami, každý víkend spali pod širákem a chodili po lese. To mi zůstalo, to opravdu miluji a potřebuji. Když se nedostanu do lesa 14 dnů, tak už jsem protivná. Takže manžel ví, že nutně musíme do lesa, abych nebyla protivná.

Mám lipovou alej v Komenského sadech, která měla být vykácena, ale i díky naší aktivitě zůstala stát.

Takže první byla určitě příroda, k té mám velký vztah. Můj muž je biolog, díky tomu jsem si ten svůj vztah ještě rozšířila. Dnes chovám mnohonožky a stínky a zajímají mě.

Teď už víc chápu některé iniciativy okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, domečky na brouky a různé květinové zahrádky. To je něco, co je i doma u Rozehnalů.

Čtěte také

Na prožívání ztráty lesa se dětí nikdo neptá. Uvědomují si roli sucha a člověka, říká psycholožka Klocová

Přesně. Přála bych si, aby město bylo divočejší, aby nebylo takové vyšpíglované, vyčištěné, posekané, ale abychom se vrátili zpátky k tomu, že žijeme ve městě se zvířaty a s rostlinami, které mají také právo tady být. A že nemusí město být tak strašně uklizené, že můžou být někde větve, že můžou být vyšší rostliny, nemusí být všechno posekané, protože pak tam díky tomu žije hmyz. A vlastně vrátit zpátky zvířatům, co jim patří, co jsme jim sebrali a zbytečně jim to bereme, když bychom takto mohli žít společně.

Je to jen otázka vnímání, že my dnes, pokud není posekaná tráva, máme pocit, že je ve městě binec, ale vlastně to je úplný nesmysl.

Za krásnou Ostravu

Vy umíte vzít zapadlý koutek, který nevypadá úplně vábně, a vylepšit ho. Bavíme se o centru Ostravy, nároží Milíčovy a Mlýnské ulice, kde byla bylinková zahrádka a teď tam stojí...

Dnes tam je armagedon veřejného prostoru! Každý den, když jdu kolem, tak si říkám, že to je armagedon veřejného prostoru.

Dobře, nebudeme teď konkrétní směrem k zásilkovým společnostem. Je tam krabice, kde si lidé mohou vyzvedávat svoje zásilky. To je skutečně armagedon veřejného prostoru a netýká se jenom Ostravy.

Ano, ale pak je tam třeba zelený plastový odpadkový koš. Jsme úplně v historickém centru, blízko kostela, na krásné pohledové ose, kde je krásný evangelický kostel, a teď se tam člověk dívá na plastový koš a asi osm popelnic bez zákrytu. Teď ještě vykáceli stromy – to byla soukromá firma, která si tam vzala ten dům, vykáceli okamžitě všechny stromy a teď tam prý má být parkoviště. Já tam dnes nemůžu chodit, i když to byla moje oblíbená ulice. Chodím druhou ulicí, protože mě to každý den vždycky naštve, když to vidím.

Čtěte také

Zahrádky jsou plíce města a umí zadržovat vodu, říká předseda Českého zahrádkářského svazu

Je to hrozná škoda. Ne to, že nám zanikla bylinková zahrádka. Člověk si uvědomil, že tam byla hnusná část, kde nežilo vůbec nic. Za roky, kdy jsme tam bylinkovou zahrádku založili, tam najednou byly žížaly, pavouci, brouci, prostě to tam žilo. To bylo perfektní.

Vy jste ale také lidi naučili se o bylinkovou zahrádku starat. To se udělá samo, nebo si toho lidé začnou všímat, začínají tam chodit a zalévat a říkat si, co by ještě mohli přisadit?

Ano, to vzniklo samo. Dokonce, když zahrádku rušili, chodili mi lidi do Fiducie a říkali: ‚Oni nám berou tu zahrádku‘. Nebo naproti máme takový plácek, o který se pořád staráme. Tam je pamětní cedule k mlýnu a sama od sebe tam začala růst katalpa. Potom už byla obrovská a někdo ji vykácel. Hned ten den, kdy ji vykáceli, ještě než jsem si toho všimla, začali za mnou do Fiducie chodit lidi: ‚Oni nám vykáceli tu katalpu!‘.

Pak jsme zjišťovali, kdo to vykácel, nezjistili jsme to, ale pozor – katalpa z pařezu obrazila. To jsme vůbec nechápali, jak se mohlo stát. Dnes tam je zase keřová katalpa a sousedi se o ni starají. Je to perfektní, jak najednou fungují nejenom sousedé, co tam bydlí – i lidé z exekutorského domu nám dovezli hlínu, sami zasadili bylinky a fakt se o to starali. To bylo hrozně pěkné.

Čtěte také

Úspěšnost v ochraně přírody je minimální. Ale je třeba to nevzdávat, tvrdí zoolog a ekolog Mojmír Vlašín

Bavíme se o angažování ve společnosti. Často lidé mávnou rukou s tím, že nejsou politici a stejně nemají šanci něco změnit. Tady proti mně sedí živoucí důkaz toho, že to tak nemusí být. Jak to nevzdat?

To je hodně těžké. My naštěstí už za sebou máme nějaké výsledky a když je člověk ve špatném stavu, což se mi samozřejmě také děje, může jít někam, kde ho to posílí. Já mám třeba lipovou alej v Komenského sadech, která měla být vykácena a tenkrát díky spolku Svatý Václav, ale i naší aktivitě, zůstala stát.

Vždy, když už jsem na tom špatně, tam jdu a tam čerpám sílu. Říkám si, že toto tady zůstalo díky tomu, že jsme se tomu věnovali. Museli jsme tomu něco obětovat, nebyl to lehký boj, ale je to.

Stejně tak u jatek. Vždy tam zajdu a řeknu si: hele, toto je výsledek. S tím jsme třeba také prudili. Ale samozřejmě jsme našli i partnera na straně města. To je dost důležité: sice nejsme politici, ale pokud najdeme politiky, kteří jsou schopni naslouchat, tak se něco povede. A za ten čas se nasbíraly věci, které se opravdu povedly.

Jak rozvíjet kultivovanou debatu o veřejném prostoru? A kudy na procházku Ostravou literární i přírodní? Poslechněte si celý rozhovor.