Mikuláš Bek: Předsednictví není generálský úřad. Donutit země ke kompromisu nejde. Přesto naši vyjednavači překvapili

Na přelomu roku předá Česká republika předsednictví v Radě Evropské unie Švédsku. V jakém stavu evropské záležitosti nyní jsou? Jak daleko dokázal český tým dotáhnout vyjednávání o energetice, migraci a postojích k ruské okupaci Ukrajiny? Vladimír Kroc se zeptal ministra pro evropské záležitosti Mikuláše Beka (STAN).

České předsednictví Radě Evropské unie trvá 152. den. Jak si dosud stojíme? Můžeme být spokojeni?

Já nikdy nejsem úplně spokojený, dokud to neskončí. Předsednictví sice skončí už za měsíc, nás ale čekají ta nejtěžší vyjednávání. Myslím si, že je zatím celkem zřejmé, že se nám podařilo příjemně překvapit evropské prostředí profesionalitou našich vyjednavačů na všech úrovních od té pracovní přes diplomaty až po ministry. Zdá se mi, že to prostě funguje dobře.

Čtěte také

Dělat účty je ale samozřejmě brzo, protože závěr předsednictví je vždycky nejtěžší. V našem případě, kdy jsme nastoupili v době energetické krize a války na Ukrajině, je ten závěr opravdu dramatický, protože nás čeká třeba vyjednávání o finanční pomoci Ukrajině a celá řada dalších složitých témat.

Která z předsevzetí nebo cílů se už zřejmě v posledním měsíci nepodaří uskutečnit?

Já si myslím, že nedotáhneme některé návrhy v oblasti migrace nebo návrhy na změnu voleb do Evropského parlamentu. Možná také nedotáhneme úplně některé části balíčku Fit for 55, který se týká klimatických cílů a přizpůsobení EU těmto cílům.

Na druhé straně je to ale vlastně logické, protože rozdíly mezi členskými zeměmi jsou tak veliké, že potřebujeme asi více času na dosažení případného kompromisu a možná více času, aby zchladly hlavy, protože někdy je debata i poměrně vypjatá.

Nejcitovanějším českým zástupcem v Bruselu byl v posledních dnech ministr průmyslu Jozef Síkela. V pátek se rada energetických ministrů pod jeho vedením neshodla na zastropování ceny plynu. Proč nebyla schůzka ministrů úspěšná?

Čtěte také

Já si nemyslím, že byla neúspěšná. Ono to, že se nedosáhne dohody, ještě neznamená, že neprobíhala užitečná debata. Fakt je, že 27 zemí – zejména v oblasti energetiky je to dobře vidět – má úplně jinak nastavené svoje vnitřní prahy bolestivosti. To, co nás ve střední Evropě trýzní už od jara, tedy že nebudeme mít ruský plyn, je pro některé členské země, které mají dlouhodobé kontrakty s mimoevropskými zeměmi, vlastně docela komfortní situace.

Rozdíly mezi členskými zeměmi jsou veliké. Na to, aby zchladly hlavy, je mnohdy potřeba hodně času

Každá země má jiný energetický mix. Odjinud bere například plyn, v různé míře spoléhá na uhlí, na jadernou energii nebo na obnovitelné zdroje. A proto to hledání kompromisů je tady ještě o něco složitější, než jsme zvyklí třeba u věcí, které se týkají regulace trhu.

Jakou naději má podle vás plánovaná prosincová schůzka? Které země zastropování brání?

Velkými odpůrci jsou zejména ty země, které spoléhají na dodávky plynu ve zkapalněné podobě. Země, které hodně nakupují na volném trhu, mají podle mého soudu do jisté míry oprávněnou obavu, že když zavedeme strop na ceny, nabídka, která není v tuto chvíli dostatečná pro celý svět, se přelije jinam. Půjde do Číny, do Asie, do dalších částí světa a my sice budeme mít strop na cenu, ale nebudeme mít ten plyn. To je argument, který používá třeba Německo nebo Nizozemsko.

Mezi příznivci stropu jsou naopak často země, které mají do jisté míry zabezpečenou dodávku pomocí plynovodu třeba ze severní Afriky nebo odněkud ze střední Asie. Těm tolik nehrozí nebezpečí odlivu dodávek, protože přesměrovat plynovody trvá déle.

Čtěte také

Je naděje, že se přece jenom na něčem Evropa shodne?

To je otázka spíše pro věštce než pro ministra. Já ale doufám, že ano. My pro to děláme všechno, svoláváme další a další mimořádné ministerské rady, abychom dosáhli konsenzu.

Předsednictví ale není žádný generálský úřad. My sedmadvacítce nevelíme. My jsme moderátory v debatě a naše možnost donutit země ke kompromisu vlastně není žádná. My musíme jenom nabízet možnosti průsečíku. A pokud jsou postoje členských zemí takto vyhrocené a vlastně protichůdné, no tak prostě hledání kompromisu trvá déle. To se občas v evropské politice stává.

Jak chce Evropská unie dosáhnout větší míry autonomie v oblasti strategických surovin? Proč je důležitá evropská rezoluce o tom, že Rusko je stát podporující terorismus? Bude se do konce českého předsednictví ještě projednávat další balíček protiruských sankcí? Je možné najít celoevropské řešení migrační krize? A jak chce Evropská komise řešit negativní postoje Maďarska? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.

autoři: Vladimír Kroc , opa

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová