Měla jsem šicí stroj po mámě a do všeho jsem šla po hlavě, vypráví módní návrhářka žijící v Bolívii
V 19 letech odcestovala do Jižní Ameriky, brala to tak trochu jako útěk před realitou rodinné tragédie. Dnes je Edita Vojtková v Bolívii úspěšnou módní návrhářkou, zakladatelkou nadace, učitelkou jógy, maminkou čtyř dětí. A napsala knihu Den, kdy jsem se poznala, která vychází v Česku. „Se sebelítostí člověk zůstává sám, protože to nikoho vlastně nezajímá. Nejlepší je, když si to v nitru vyřeší,“ říká v rozhovor s moderátokou Patricií Strouhalovou.
Čtěte také
Z čeho jste se potřebovala vypsat? Když jsem se podívala na první stránky, tak tam píšete – tuto knihu jsem začala psát plná ega, abych se osvobodila od bolesti, ale dokončila jsem ji srdcem. Kdybychom četli první verzi, jaká by byla?
Ze začátku jsem si říkala, čím vším jsem prošla, jaká jsem byla chudina, sama sebe jsem se litovala. Pořád jsem se za něčím honila, před 30 lety jsem odletěla do Bolívie, abych si sama sobě něco dokázala, že na něco mám. Dříve jsem byla nejistá, potřebovala jsem asi nějako jinou zemi, abych si něco dokázala. Pořád jsem se za něčím honila, pak jsem začala být docela známou módní návrhářkou, ale stálo mě to dost sil. Tak jsem si říkala, že mám tolik příběhů na zapsání, že to napíšu.
Jak dlouho trvá, než si člověk uvědomí, že by měl obrousit svoje ego?
Knihu jsem nazvala Den, kdy jsem se poznala, ale člověk se asi nedokáže poznat do konce života. Ale byl tam ten zlom. Myslím, že život nás časem naučí, kdy ego máme obrousit, když spadneme na pusu a nabijeme si ji, vidíme tu zem, musíme si oprášit kolena a nejít tak nahoru s tím egem.
Jsme kapitáni našeho života, když jdeme do sebe, tak ho můžeme změnit
Je sebelítost to nejhorší, co člověka může potkat?
Stoprocentně. Ta kniha je vlastně o tom. Uvědomit si, že za náš život nikdo nemůže, že je to náš život, a kdo si to může v nitru všechno vyřešit, tak je to nejlepší, co se nám může stát. Se sebelítostí člověk ztrácí spoustu přátel, zůstává sám, protože to nikoho vlastně nezajímá.
V roce 2000 jste založila nadaci Právo na život. Co vlastně děláte?
Sbírám peníze na to, abych mohla pomáhat další nadaci, která s tím umí zacházet. Dělám sbírky, snažím se co nejvíc našetřit, abych mohla pomoct. Vím, že nemoci máme také kvůli naší psychice, tak už dávám i nějaké přednášky.
Na začátku knížky píšete: Tahle kniha je určená všem lidem, kteří se z jakéhokoliv důvodu nacházejí v situaci, jež je dovedla k myšlence – už nemůžu dál. Kdy jste si tohle řekla v životě poprvé, jak často jste si to opakovala?
To jsem si hodně opakovala, moc a moc, to bylo pořád. Díky tomu, že jsem narazila na jógu, začala jsem ji cvičit a hrozně jsem se s tím sblížila, tak jsem pochopila spoustu věcí. Vždycky můžeme dál. Ve chvíli, kdy se člověk takto cítí, tak jenom někdy potřebuje nějakou knihu, písničku, něco slyšet, aby mohl pokračovat.
Proč Bolívie? Co jste o ní věděla?
Vůbec nic, ani jsem neuměla španělsky. Žila tam sestra mé nejlepší kamarády, takže jsme se tam za ní čtyři a půl Čechů vydalo, protože tam letělo i miminko. Myslím si, a píši to i v knize, že jsem podvědomě cítila, že tady chci pálit mosty. Prodala jsem tady všechno, do půl roku jsme si všichni měli vrátit. Všichni se vrátili, jenom já ne.
Jaká je Bolívie teď a jaká byla před 30 lety?
Tehdy to bylo drsné, náročné, byly tam strašně velké pokroky, máme tam všechno, miluji tam to slunce, čerstvé ovoce, klima. Do Bolívie jsem zamilovaná, ale zamilovaná jsem také do Česka. Ale jak tam máme sluníčko, tak je tam pořád jakoby veselo, není tam tak pochmurno. Počasí na mě dost působí. Pojí mě to se vzpomínkami na dětství, že to nebylo tak hezké pro mě, a to slunko mi strašně moc vyhovuje.
Jak jste jako módní návrhářka v Bolívii začínala? Jakou módu jste dělala?
Čtěte také
Když jsem tam letěla, tak jsem si na tu módní návrhářku tak trochu hrála, bylo mi 19 let, měla jsem svůj šicí stroj po mámě, moje teta také pracovala jako švadlena. Neměla jsem praxi, ale něco jsem ušila, byla jsem vždycky na to šikovná. První rok jsem tam udělala i módní přehlídku, úplně šílenou, bylo tam asi deset lidí, z toho asi pět číšníků. To moje ego bylo v začátku bylo asi i dobré, moc jsem si to neuvědomovala, do všeho jsem šla po hlavě. A vždycky jsem spadla, otřásla jsem se a zase dál.
Jaká je teď bolívijská móda? Co byste ráda, aby se z Bolívie přeneslo do Evropy?
Strašně moc tam obdivuji místní, kteří jsou strašně moc šikovní, jejich ruční práce je dokonalá, že už se to nikde moc nevidí. Jako módní návrhářka jsem teď podepsala s jedním malířem smlouvu, že zpracovávám jeho obrazy, dávám je na látky a dělám z toho šaty. Je to kýčově barevné, ale veselé, cítí z toho člověk energii. Z Bolívie vyvážejí dost věci nenositelné, dělají to spíše jako suvenýry. A já se to snažím vytáhnout z těch suvenýrů a udělat z toho nositelnou módu, protože je to fakt skvělé.
Co by měl člověk v Bolívii poznat a navštívit? A jaká je bolivijská kuchyně? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Život s Indiány mi přinesl klid a pokoru, vypráví antropoložka Valterová
Co může být pro sociální antropoložku lepší, než když ji pandemie donutí zůstat mezi místními déle, než plánovala. Veronika Valterová žila s gaučos v argentinských horách.
-
Šaty pro pěvkyni jsou pracovní oděv. Při nádechu se hrudník zvětší o 10 centimetrů, říká návrhářka
Dvorní švadlena Magdaleny Kožené, spoluzakladatelka značky E.Daniely Daniela Flejšarová představuje šaty na výstavě Koncert pro dva smysly. Jaké jsou její oblíbené?
-
Auto je pro mě vášeň, je to umělecké dílo, říká moderátorka a módní návrhářka Marie Stará
„Fascinovaly mě ornamenty a jejich neskutečná bohatost; rozdíly v krojích v rámci krajů a také podle statusu ve vesnici anebo i v rodině,“ vystihuje Stará svoji vášeň.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.