„Když létají rakety, cítíme se nejvíc naživu,“ přiznává veterán z Afghánistánu. Dnes profesí instalatér pomáhá na Ukrajině

„Proto mám na sobě všechny věci civilní, jediné, co mám maskované, je tato ledvinka, protože mi vadí spojování s armádou. Nechci vyčnívat tím, že bych měl na sobě maskáče. Mám akorát vojenské boty z Afghánistánu, to je asi jediná věc, která mi ještě zůstala z armády. Jinak jsem se toho chtěl rychle zbavit,“ směje se Mojcek.  

Aby to člověka naplňovalo

Bývalý profesionální voják, který má za sebou řadu speciálních kurzů a výcviky za miliony, teď dělá instalatéra.

„Je dobré, jak se ta práce tady pořád vyvíjí, nenudím se. Lidé jsou pak šťastní, obzvlášť teď přes zimu mi volají důchodci, že potřebují něco opravit. Přijedu tam večer a je to takové pochlazení na duši, že tím svým řemeslem můžu pomoct,“ vysvětluje svou motivaci Mojcek.

V armáda už více než 3 roky nepracuje, sloužíval na výsadkové rotě v Bučovicích a v Afghánistánu, v Bagramu, strávil na misi půl roku.  

Čtěte také

Za měsíc mimo Ukrajinu člověk na hodně věcí zapomene. Při návratu tam si ale musí na bezpečnostní návyky rychle obnovit

„Všechno má své pro a proti, důležité je, aby člověk dělal, co ho baví a naplňuje. Nemám rád lidi, kteří nadávají na svůj život a svoji práci, ale nic s tím nedělají. Já se zvednu a odjedu, třeba zrovna sem do Chersonu. Strach nemám,“ srovnává, jaké to je být výsadkář nebo instalatér.  

Spát lépe než doma

Čekáme, čekáme a potom se musíme rychle přesunout. Je to jako v armádě. Co za zbraně způsobuje vzdálené výbuchy, nepozná: „To nevím, vím jen, že je to tlakovka po dopadu. Bouchalo to tady sice celou noc, ale normálně jsem se vyspal, v podstatě možná líp než doma.“ Nejde ani říct, jestli střílejí Rusové sem, nebo Ukrajinci na druhou stranu.

Mojcek přijel na Ukrajinu poprvé, ale určitě ne naposledy: „Lidé jako já to potřebují a vyhledávají adrenalin a toto prostředí. Splníme si dobrodružné touhy a zároveň pomůžeme lidem.“

Čtěte také

„Chtěl jsem přiložit ruku k dílu.“ Muž opravil Tatru a věnoval ji ukrajinské nemocnici, auto stahuje raněné z fronty

Odkaz po dědečkovi

Málokdo přiznává, že to je kvůli dobrodružství: „Když budu mluvit za sebe, tak mně jde o napětí a adrenalin, který jako instalatér samozřejmě na stavbě nezažiju. Ale mám to zažité od dětství, vždycky mě tohle lákalo, vždycky se mi líbily zbraně, máme to v rodině. Pradědeček bojoval na ruské frontě v první světové válce, to ve mně navždy zůstane. Jak se říká, voják opustí údolí, ale údolí nikdy neopustí vojáka,“ komentuje.

„My, veteráni z misí nebo těchto oblastí na to budeme vždycky vzpomínat. Tehdy, když létají rakety, se cítíme nejvíc naživu. Je to nepopsatelné.“