Za měsíc mimo Ukrajinu člověk na hodně věcí zapomene. Při návratu tam si ale musí na bezpečnostní návyky rychle obnovit

Ukrajina prožívá nejtěžší období ve své novodobé historii. Ruská agrese ale zdaleka nekončí. Prakticky celý minulý rok odtamtud přinášel reportáže náš zpravodaj Martin Dorazín, který se tento týden na Ukrajinu vrátil a podělil se o své zážitky.

Když člověk odjede z Ukrajiny jen na krátkou dobu, stále v myšlenkách zůstává v těžce zkoušené zemi. Když jste pryč třeba měsíc, tak už máte úplně jiné, normálnější myšlení. Neohlížíte se, když někde něco spadne, bouchne petarda, neutíkáte se skrýt nebo se přitisknout ke stěně, zkrátka někam do bezpečí.

Vedení města váhalo, zda strom rozsvěcet v době válečného konfliktu, kterému Ukrajina čelí od února. Kyjev je navíc častým terčem ostřelování a v části města stále ještě nejde proud.

Hlavně když mezitím člověk cestuje, poznává jiné prostředí, jiné země, tak návrat na Ukrajinu po měsíci je svým způsobem šokem. Zvláště když jako já překračujete hranici z Polska z nádherné, ještě stále novoročně vyzdobené a svítící Varšavy.

Dva různé světy

Poté přes poklidné venkovské Polsko najednou přejedete hranici a jste v úplně jiném světě. Musíte si zase vzpomenout, jak se ve válečné situaci chovat, protože západní Ukrajina stále není bezpečná.

Jsou tady vesnice, které jsou pořád bez proudu. Občas vidím, že svítí nějaká lampička, lidé chodí po ulicích s čelovkami. Ve větších městech proud vypínají po jednotlivých městských obvodech. Levá část města je úplně tmavá a napravo už to svítí. Pak se to zase vymění. Část lidí, která měla večer proud, ho za chvíli mít nebude.

Čtěte také

Je to přízračné, zvláště v zimě v noci, když prší, tak atmosféra je velmi skličující. Kolem cesty na ulicích se pohybují tmavé postavy v uniformách a se zbraněmi. To k této situaci patří.

Na západě Ukrajiny nepotkávám tolik vojenských aut s technikou. Je to spíš fenomén ukrajinského východu a jihu. Civilní auto je tam většinou výjimkou a většinou jde o náklad humanitární pomoci, o dodávky nebo o lidi prchající ve svých autech z nejhorších válečných zón.

O bezpečí se mluvit nedá

Ukrajinští vojáci opravují tank v Charkovské oblasti

Ani západní část Ukrajiny jako Volyň není úplně bezpečná. Dá se říct opak. Tady je to kousek do Běloruska. Tam obě svazové země Rusko a Bělorusko chystají na leden obrovské vojenské manévry.

Už víme, jak dopadly poslední manévry v únoru. Bohužel se asi máme všichni „na co těšit“. Ukrajina je na to daleko lépe připravená, než byla loni v únoru. A to především díky vojenské, humanitární, diplomatické západní pomoci.

Jak jste slyšeli, musel jsem si velmi rychle vzpomenout na to, že jsou tu kontrolní stanoviště, takzvané blokposty. To už mi také vypadlo z paměti. Když je člověk měsíc někde jinde, v Polsku, v Česku, tak si velmi rychle odvykne od těchto nezbytných opatření na ochranu před průnikem nepřítele, diverzantů, pašováním zbraní.

Tady se to odbylo velmi rychle. Ukrajinský strážce tohoto blokpostu čili kontrolního stanoviště mi popřál šťastnou cestu. Když jsem mu řekl, že jsem z Čech a že jsem novinář, tak neměl žádné další otázky. Jen si na mě posvítil baterkou.

Čtěte také

Musel jsem si rychle vzpomenout, co se musí dělat před příjezdem na kontrolní stanoviště v noci. Musíte vypnout světla, abyste neoslňovali vojáky nebo domobrance. Musíte si zapnout světlo v autě, aby oni na vás viděli, vypnout hudbu, stáhnout okénko a to všechno předtím, než vás tím pokynem povolá k sobě od značky stop.

Kontrolních stanovišť už je mnohonásobně méně, než to bylo na začátku války, když byly v každé vesnici. Teď jsou jen na vjezdu do velkých měst a občas na dálnicích někde uprostřed na důležitých křižovatkách.

autoři: Martin Dorazín , aka
Spustit audio

Související