Byla zlodějka, prostitutka, kuchařka a spisovatelka. Teď 70letá Francouzka vede v Lyonu vyhlášenou restauraci

„Bouchony jsou restaurace, které dřív vedly lyonské matky potom, co přišly o práci v bohatších rodinách. Otevíraly si malá bistra, kam chodili dělníci. Vařily jednoduše, rodinná jídla. Chtěla jsem zachovat tuhle myšlenku,“ přibližuje svůj podnikatelský koncept Muriel.

Restaurace Muriel Ferrariové v Lyonu|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

Vařit se prý naučila sama. Teď si v její restauraci můžete objednat lokální i tradiční francouzská jídla jako třeba hovězí po burgundsku nebo telecí guláš. „Zítra budu vařit la potée – to je jídlo, ve kterém jsou brambory, mrkev, zelí, slanina a klobásky. Protože jsem z jižní Francie, tak občas vařím i tamní jídla jako třeba polévku bujabézu,“ vypráví.

Lokál působí rodinným dojmem. Na zdech najdete fotografie Muriel s přáteli, zákazníky i s věhlasnými šéfkuchaři, jako byl třeba Paul Bocuse.

„Nechci, aby lidé měli dojem, že se jdou najíst do restaurace. Chci, aby se cítili, jako když se jdou najíst ke své babičce. Když k ní přijdete bez ohlášení, tak prostě jíte to, co uvařila. Když jí zavoláte, tak se s ní domluvíte, jestli by vám něco neuvařila. No a ten, kdo zavolá první, tak si může vybrat,“ usmívá se.

Čtěte také

V Paříži se jí, v Lyonu se ochutnává. Gastronomický věhlas města mají na svědomí lyonské matky

Takový je život

Muriel to v životě neměla zrovna jednoduché. Velmi brzy přišla o matku a pak se různě protloukala.

„Maminku zavraždili, když mi byly dva roky. Potom se o mě rodina moc nestarala. V 15 letech jsem sama odjela z Toulonu do Paříže. Našla jsem tam podobně ztracené lidi, jako jsem byla já, a začala jsem dělat voloviny. Drogy, prostě všechno, co se nemá dělat. V 16 letech jsem skončila ve vězení. Kradla jsem, člověk se musel nějak živit,“ vzpomíná.

Do restaurace k Muriel chodí jak místní, tak i turisté třeba z Japonska nebo Nepálu|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

Ve vězení si Muriel začala psát se svým budoucím manželem, taky trestancem, kvůli kterému se odstěhovala do Lyonu. Provdala se za něj, ale zanedlouho se rozvedli a následovala další část jejího života.

„Patnáct let jsem byla prostitutkou,“ přibližuje. „No a pak, když už vám je 48 let, neběháte tak rychle a přijdete o některé fyzické přednosti, tak už vám zbyde jen práce.“

Otázky bez odpovědí

Muriel o svém životě mluví velmi otevřeně. Nikdo ji prý do ničeho nenutil, rozhodovala se sama.

Svou současnou práci má ráda, stejně tak i své zákazníky. Podle ní je to ale taky určitá forma vězení – daně, sociální zabezpečení, každodenní starost o restauraci, nakupování, vaření. Z tohohle koloběhu utíká díky psaní. Z jedné své knihy mi ostatně čte krátkou pasáž:

Psaní je pro Muriel terapie|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

„Neuvědomila jsem si, jak rychle čas běží. Nikdy jsem od mužů nic nečekala. Pochybuju, že mě někdo někdy upřímně miloval. Sama si nejsem jistá, jestli jsem někoho skutečně milovala. Nenašla jsem lásku svého života. Doufám, že teď najdu muže, se kterým budu moct dožít a po jehož boku budu moct dojít poslední kus cesty.“

Psaní je pro Muriel terapie. Napsala čtyři knihy – jednu o své matce, druhou o své babičce, která se zapojila do odboje a prošla koncentračním táborem, a další dvě o jídle. Pátou knihu právě píše a pokládá v ní prý otázky, na které nedostala odpověď.