V Paříži dodnes používají gilotinu, hlavy už ale neseká. Usnadňuje práci v rodinném rámařství

9 fotografií

Hinda oblečená v bílém pracovním plášti potřísněném barvou mě vítá ve velkolepém ateliéru. „Tady vidíte rámečky, které jsme vyráběli my. Tenhle je imitací rámečku z období Ludvíka XIII, tamten v bílém zlatě je zase napodobenina stylu z doby Ludvíka XIV.,“ ukazuje kolem sebe.

Hinda Zerbibová má svoji práci v ateliéru propojenou s nezapomenutelnou vůní dětství|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

„A když bychom pokračovali dál, tak je to takový exkurz do historie: Ludvík XVI., období regentství, Ludvík XV. a končíme 19. stoletím.“

Trochu jiná gilotina

Přesouváme se po úzkém schodišti do prostor samotné dílny. V zásuvkách jsou připravené nejrůznější nástroje a dláta pro jemnou řemeslnou práci. A je tu i jedna poněkud netradiční pracovní pomůcka – nástroj, kterému přezdívají gilotina. Neslouží ovšem k sekání hlav, ale ke zkracování dlouhých kusů dřeva, ze kterých se rámečky vyrábějí.

Hinda mi ukazuje formičky, které sestry zdědily po dědečkovi. „Jsou ze síry a ze sádry. Do těchto formiček dáme takové těsto a postupně vytváříme ornamenty na rámečky,“ popisuje.

Vůně dětství

„Máme otevřeno už od roku 1933. Firmu na tomto místě založili prarodiče. Dřív myslím byli na bulváru Beaumarchais. Táta pak podnik převzal, oženil se s maminkou a pracovali tady společně. No a třetí generace jsme my se sestrou, narodily jsme se tady a vyrůstaly tu.“

Gilotinu v dílně využívají při výrobě rámečků|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

Hinda vyráběla první rámečky už v osmi devíti letech, do té doby se prý různě motala v dílně a dívala se rodičům a řemeslníkům pod ruce. A tak k jejímu dětství a dospívání neodmyslitelně patřily různé vůně ateliéru.

„Vůně laku, vosku, horkého nebo spáleného lepidla – to spálené lepidlo, to jsem většinou měla na svědomí já,“ směje se. „Nebo taky vůně pilin. To jsou všechno vůně, které mám moc ráda. Čichová paměť je velmi důležitá i při práci – díky ní vím, jestli jsou výrobky ještě použitelné, nebo už prošlé.“

Řemeslo, které nestárne

Dům rámečku si v Paříži získal dobré jméno. Mezi zákazníky počítá bývalé francouzské prezidenty, muzea, ambasády ale stejně tak si tam rámečky nechávají vyrobit jednotlivci, lidé z ulice – třeba desetiletý kluk, který chtěl udělat radost doma na svátek matek.

Netradiční selfie zpravodaje Českého rozhlasu ve Francii Martina Baluchy|foto:Martin Balucha, Český rozhlas

Rozmanité jsou i finální výrobky. Sestry řemeslnice vyrábějí rámečky na prestižní obrazy, plakáty, technické výkresy i na další předměty. „Nedávno jsem rámovala dvě berberské dýky s dlouhou čepelí z masivního stříbra. Zákaznice chtěla, aby byly vidět z obou stran, nechtěla je zavěsit na zeď. To opravdu nebyla jednoduchá práce,“ připouští druhá ze sester Corrine.

Obě se shodnou na tom, že práce jim nikdy nekončí a známým a věrným zákazníkům a zákaznicím otevírají dveře ateliéru i mimo provozní hodiny. A i když je sestrám kolem šedesáti let, do důchodu se prý rozhodně ještě nechystají.