Deštníkářské řemeslo ve Varšavě přežilo cara, války i komunismus. „Pak ale přišli Číňani...“ říká majitel opravny
I děšť může do šedého listopadového dne přinést trochu barev. A to díky deštníkům. Pokud chodce například v centru Varšavy déšť zaskočí nepřipraveného, může si skočit do prodejny na Chmielné. Už skoro 140 let ji provozuje jedna rodina – přežila carský režim, obě války i komunismus. Navíc je to jedna z posledních dvou dílen ve městě, kde deštníky také opravují.
Je sychravo. Vzduchem nelétá tolik kapek, aby člověk rozevřel deštník, ale je jich dost, aby se vše mokře lesklo. Od úst stoupá při dýchání pára, ale není zima na čepici a šálu. Varšavský šedivý podzim.
Naštěstí odbočuji do ulice Chmielna v samém centru a u domu s číslem popisným 6 vcházím do pasáže. Napravo je velká červená šipka a na ní nápis „parasole“. Ukazuje k obchůdku Witolda Choynowského na konci dvorku, jednomu z nejstarších řemeslných podniků ve Varšavě.
Život mezi deštníky
„Ukážu vám úplnou novinku – deštník, co se otevírá naruby. Je dvoustranný. Když se deštník složí, mokrá stříška zůstane uvnitř kolem osy a povrch je suchý,“ předvádí mi pan Choynowski pestrobarevnou novinku, kterou nemá v prodejně dlouho.
Deštníky – jejich prodej, oprava a kdysi i výroba – ho živí asi 40 let; od doby, kdy jeho matka odešla do důchodu. Obklopují nás ze všech stran – velké i skládací, pánské i dámské, tmavé, jednobarevné i pestrobarevné.
Některé má ve vitríně, některé ve vysokých koších za pultem, další leží na policích nebo visí v okně, které slouží jako výkladní skříň. Jsou klasické tmavé, kostkované i pestrobarevné. A nahoře nad obchodem má Witold Choynowski dílnu.
Rodinný byznys
Obchod a manufakturu založil jeho pradědeček Julian Gostkiewicz okolo roku 1890. Bylo to poté, co se vrátil ze Sibiře, kam ho ruský carský režim poslal kvůli účasti na lednovém povstání v 60. letech 19. století. Na vznik obchodu se dodnes dochovala jediná památka – dvojjazyčná kartička oznamující provoz podniku visí v rámečku na stěně za pultem.
„Praděda do výroby zapojil svoje čtyři dcery. Protože vyrobit takový deštník, to není nic jednoduchého. To musíte ušít střechu, vyrobit žebra, nosníky, rukojeť, osu rukojeti... Je to velká spousta dílů, které se musí dát dohromady,“ popisuje majitel obchodu.
„A něco jiného taky je vyrobit jeden deštník a vyrobit jich stovky. Dneska jsou na všechno formy, ale tehdy bylo potřeba dělat opravdu kus od kusu. Záleželo na materiálech, kolik měl žeber, jak se otevíral…“ vzpomíná na období, kdy do podniku bylo zapojeno asi nejvíc členů rodiny.
„A pak přišla válka. Na Varšavu padaly bomby a pak, v roce 1944 při Varšavském povstání, lehl celý obchod, stejně jako město, popelem. Všechno shořelo a nic nezůstalo. Až na tu kartičku.“
„A pak přišli Číňani…“
Po válce manufakturu obnovila babička pana Choynowského, Helena Byszewska, která taky obchod přestěhovala do ulice, kde je dodnes. Ve výrobě ale nastaly změny. Rodina skončila se slunečníky, o které už nikdo nestál. Výroba a oprava deštníků zůstala a přežila i dobu komunismu.
„U vás všechno sebral stát. U nás ne, ale nebylo to jednoduché. Komunisti chodili a škodili, dělali problémy. Taky materiály nebyly dobré. Textil promokal, barvil. A po pádu komunismu zase na trh přišli Číňani,“ vypráví prodejce.
„Polské deštníky už nikdo nechtěl, protože ty čínské byly hezčí a levnější, i když ne tak kvalitní. Třeba tuhle mě kontaktoval jeden čínský výrobce a nabízel mi deštníky – kus za 3 zloté,“ kroutí hlavou. Dnes je ale podle pana Choynowského naštěstí zase nostalgie a sháňka po starých deštnících v módě.
Deštník, co vydrží, neexistuje
Sám už dnes deštníky nevyrábí. Manufakturně se to nevyplatí, nemůže cenově konkurovat čínským výrobkům ani jiným továrnám. Pořád ale nad památkou na továrnu založenou v době nadvlády carského Ruska nad Polskem visí jeho diplom z řemeslné zkoušky. Musel tehdy umět deštník nejen vyrobit, ale také odpovídat na politické otázky.
Čtěte také
Deštníkovou kliniku ale provozuje Witold Choynowski dál. Jak to tedy vypadá, když někdo přinese deštník na opravu?
„To já mu říkám, ať ho vyhodí. A on, že ne, že to je ještě po babičce, našel ho na půdě a musí ho mít. Až takhle staré opravuju docela nerad, tomu už chybí části. Ty novější se opravují snáz. Dneska chtějí hlavně vyměňovat rukojeti, protože ty čínské do roka začnou lepit,“ přibližuje.
„Taky chodí s polámanými žebry a nosníky z větru. Chodí a říkají, že chtějí deštník, co vydrží vítr. Ale takový deštník ještě nikdo nevymyslel. Říkám jim: když vítr vyrve strom i s kořeny, to je jasné, že poláme deštník.“
Řemeslo na vymření
Lidé ale prý dnes rozbitý deštník spíš prostě vyhodí a koupí si nový. A tak opravny z Varšavy mizí. „Pokud vím, tak jsme jen dva. Dřív byly jen na téhle ulici čtyři obchody a všichni měli co dělat. Vyráběli, opravovali, prodávali. Dobře bylo,“ srovnává Witold Choynowski. A ubývá prý také zákazníků. Málo prší a v době, kdy prší nejvíc, tedy v červenci, bývají lidé na dovolené.
„Dřív k nám chodily celé zájezdy. Třeba Rusové. Ti, když přišli, tak chtěli jen ‚krasnyje, krasnyje‘. Přijížděli sem Jugoslávci. Měl jsem i spoustu zákazníků z Československa a pak z Česka. Dělali jste dobré deštníky, ale naše byli elegantnější,“ hodnotí obchodník.
Čtěte také
„Jednou mi sem přišel Australan, který tu poprvé zažil déšť. U sebe doma ho ještě nikdy neviděl. Pamatuji si, jak v 60. letech u mě koupil deštník černoch. Tehdy to nebylo běžné, moc černochů tu nežilo a on si navíc koupil červený deštník. Kdo tehdy viděl, že by si muž koupil červený deštník?!“ pokračuje ve vyprávění.
„A chodili politici, lidé od filmu. Měli jsme hodně pravidelných zákazníků. Byly to jiné časy. Tehdy jsme mívali víc zákazníků než zboží. Teď mám obchod plný deštníků, ale zákazníci nikde,“ shrnuje Witold Choynowski. Sám už je v důchodovém věku a neví, jestli bude mít komu obchod předat. Prý ho ale bude provozovat, dokud mu zdraví, oči a ruce slouží.
Do obchodu jsem přišla v odpoledních hodinách a jsem prý ten den první návštěvník. Když odcházím, venku prší. Žádný prudký déšť, kapky jsou drobné, ale je jich dost, abych rozevřela nový deštník. A tak si říkám, že teď už snad další zákazníci přijdou.
Související
-
Čokoládu ve Švýcarsku dělají mistři s vášní pro řemeslo. V čokoládovně Favarger už skoro dvě století
Mezi vyhlášené švýcarské čokoládovny patří i Favarger. V jejím obchůdku v Ženevě kromě sladkých pralinek nabízejí taky možnost vyrobit si vlastní tabulku čokolády.
-
Zanikne další tradiční řemeslo? Modranská majolika vyžaduje čas, trpělivost a intuitivní kreativitu
Na úpatí Malých Karpat udržují staletou tradici lidové majoliky: keramiky s bílou glazurou a ručně malovaným zdobením. Mistři ale své zkušenosti nemají komu předávat.
-
I štětka může být luxusní zboží. V Rakousku je výroba...
Kamzičí, liščí, jelení, jezevčí nebo z divočáka. To jsou nejčastější typy tradičních ozdob na klobouky, které se vyrábějí a taky nosí hlavně v Alpách. Je to tradičn...
