Rukavičkářské řemeslo je na vymření. V saském Krušnohoří přežívá díky umění Nilse Bergauera

A tu odráží i jeho dílna plná starých nástrojů. Prosvětlené místnosti dominují dvě věci: všudypřítomná vůně kůže a obrovský dřevěný stůl, na kterém Nils právě stříhá kousek jelenice.

„Na bocích je řez trochu zkosený. Je to vlastně jednoduché – potřebujete, aby hřbet rukavice byl víc napnutý než ta strana, kde je dlaň. Tímhle střihem dosáhnete toho, že je horní strana méně ohebná a rukavice díky tomu lépe drží pohromadě,“ popisuje rukavičkář.

Nilsova dílna je plná starých nástrojů|foto:Václav Jabůrek, Český rozhlas

Je jedním z posledních, kteří zvládnou všechno sami – od měření ruky až po zašívání vycpávky.

Řemeslo na vymření

„Je to vzácné řemeslo. Přišli s ním hugenoti a všechna tajemství si dlouho nechávali jen pro sebe. Ale tady v Krušných horách to padlo na úrodnou půdu a někdy kolem roku 1830 se to tady rozjelo naplno,“ vypráví Nils.

„Na saské straně ve městě Johanngeorgenstadt a na českém straně to bylo v Abertamech. Svého času to byly evropské výspy rukavičkářů. No a dnes? V celém Německu najdete už jen pět řemeslníků, kteří se tím živí.“

Prosvětlené místnosti dominují dvě věci: všudypřítomná vůně kůže a obrovský dřevěný stůl, na kterém Nils právě stříhá kousek jelenice|foto:Václav Jabůrek, Český rozhlas

Od devadesátých let se řemeslo ani nikde nevyučuje. Nováčci tak musí leda odkoukávat, jak pracují staří mistři. A nejen to, jak na klasické rukavice, ale taky jak vyrobit třeba i ty na golf, na tenis nebo na řízení. Každý pár vyjde přinejmenším na jednotky tisíc korun, mimo jiné i kvůli časové náročnosti.

„Záleží na typu, na kvalitě kůže a vycpávky. A taky na prošívání. Obecně zabere výroba jednoho páru tak dvě a půl hodiny. Ale nabízíme taky kousky, které jsou vyšívané ručně, všechno jen a jen jehlou. Už jen to zabere tak čtyři hodiny práce, a dohromady s ostatním tak sedm a půl hodiny,“ přibližuje Nils.

Obě rukavice jsou dělané z jednoho celistvého kusu kůže, proto jde vždy o neopakovatelný originál|foto:Václav Jabůrek, Český rozhlas

Neopakovatelné jako otisk prstu

Výsledkem je ale pokaždé unikát, který se už nikdy nedá napodobit. A to i ke smůle majitele, kdyby jednu rukavici z páru ztratil nebo nenávratně zničil.

„Víte, obě rukavice jsou dělané z jednoho celistvého kusu kůže. Samozřejmě, pokud někdo ztratí jednu a já mám shodou okolností materiál podobné barvy – ať už kůže, nebo nitě –, tak mu vyrobím náhradní. Ale bude to jen náhrada, s tou původní už nikdy nebude tvořit pár. To prostě nejde,“ vysvětluje Nils.

„Svým zákazníkům proto vždycky říkám: když už rukavice musíte ztratit, tak raději ztraťte obě,“ dodává s úsměvem a míří k šicímu stroji, aby dokončil svůj další jedinečný pár.