Rukavičkářské řemeslo je na vymření. V saském Krušnohoří přežívá díky umění Nilse Bergauera
Rukavice jsou v těchto měsících nezbytným doplňkem našeho oblečení a teď o Vánocích i skvělým dárkem. Jednu věc mají ale prakticky všechny společnou – jsou z velkovýroby. Ručně se šijí už jen vzácně a těch, kteří to umí, neustále ubývá. Svého času bylo výrobou rukavic pověstné Krušnohoří, kam chodily zakázky z celé Evropy. Jednu z posledních řemeslných dílen dodnes najdete na saské straně hranic v městečku Schneeberg. Rukavičkář Nils Bergauer tam pokračuje v rodinné tradici.
A tu odráží i jeho dílna plná starých nástrojů. Prosvětlené místnosti dominují dvě věci: všudypřítomná vůně kůže a obrovský dřevěný stůl, na kterém Nils právě stříhá kousek jelenice.
„Na bocích je řez trochu zkosený. Je to vlastně jednoduché – potřebujete, aby hřbet rukavice byl víc napnutý než ta strana, kde je dlaň. Tímhle střihem dosáhnete toho, že je horní strana méně ohebná a rukavice díky tomu lépe drží pohromadě,“ popisuje rukavičkář.
Je jedním z posledních, kteří zvládnou všechno sami – od měření ruky až po zašívání vycpávky.
Řemeslo na vymření
„Je to vzácné řemeslo. Přišli s ním hugenoti a všechna tajemství si dlouho nechávali jen pro sebe. Ale tady v Krušných horách to padlo na úrodnou půdu a někdy kolem roku 1830 se to tady rozjelo naplno,“ vypráví Nils.
„Na saské straně ve městě Johanngeorgenstadt a na českém straně to bylo v Abertamech. Svého času to byly evropské výspy rukavičkářů. No a dnes? V celém Německu najdete už jen pět řemeslníků, kteří se tím živí.“
Od devadesátých let se řemeslo ani nikde nevyučuje. Nováčci tak musí leda odkoukávat, jak pracují staří mistři. A nejen to, jak na klasické rukavice, ale taky jak vyrobit třeba i ty na golf, na tenis nebo na řízení. Každý pár vyjde přinejmenším na jednotky tisíc korun, mimo jiné i kvůli časové náročnosti.
„Záleží na typu, na kvalitě kůže a vycpávky. A taky na prošívání. Obecně zabere výroba jednoho páru tak dvě a půl hodiny. Ale nabízíme taky kousky, které jsou vyšívané ručně, všechno jen a jen jehlou. Už jen to zabere tak čtyři hodiny práce, a dohromady s ostatním tak sedm a půl hodiny,“ přibližuje Nils.
Neopakovatelné jako otisk prstu
Výsledkem je ale pokaždé unikát, který se už nikdy nedá napodobit. A to i ke smůle majitele, kdyby jednu rukavici z páru ztratil nebo nenávratně zničil.
„Víte, obě rukavice jsou dělané z jednoho celistvého kusu kůže. Samozřejmě, pokud někdo ztratí jednu a já mám shodou okolností materiál podobné barvy – ať už kůže, nebo nitě –, tak mu vyrobím náhradní. Ale bude to jen náhrada, s tou původní už nikdy nebude tvořit pár. To prostě nejde,“ vysvětluje Nils.
„Svým zákazníkům proto vždycky říkám: když už rukavice musíte ztratit, tak raději ztraťte obě,“ dodává s úsměvem a míří k šicímu stroji, aby dokončil svůj další jedinečný pár.
Související
-
Deštníkářské řemeslo ve Varšavě přežilo cara, války i komunismus. „Pak ale přišli Číňani...“
Prý je jednodušší rozbitou věc vyhodit než ji opravit. V deštníkové klinice v centru Varšavy si to nemyslí. Už skoro 140 let ji tam provozuje jedna rodina.
-
Zanikne další tradiční řemeslo? Modranská majolika vyžaduje čas, trpělivost a intuitivní kreativitu
Na úpatí Malých Karpat udržují staletou tradici lidové majoliky: keramiky s bílou glazurou a ručně malovaným zdobením. Mistři ale své zkušenosti nemají komu předávat.
-
Na jihovýchodě Polska dodnes přežívá uhlířské řemeslo, teď mu ale hrozí zánik
V jihovýchodním Polsku se dodnes udrželo starodávné řemeslo - v hlubokých lesích tam uhlíři vypalují dřevěné uhlí. Milířů ale rok od roku ubývá.
