Vědci objevili s pomocí žraloků modré plíce planety. Největší mořská louka je velká skoro jako Česko

Nová studie o objevu mořské louky vyšla v časopise Nature Communications. Podílelo se ní 7 parybích „asistentů“ – žraloků tygřích. Proč je objev pro lidstvo skvělá zpráva? Mořská tráva totiž pohlcuje uhlík až 35krát rychleji než deštné pralesy. „Mořská louka má velký význam pro ekosystém a obyvatele Baham. Bez přehánění platí, že když chráníte žraloky – chráníte lidi,“ tvrdí americký mořský biolog Austin Gallagher. Jak vědci louku objevili? A co znamená modrý uhlík? 

Američtí vědci dali kvůli mapování louky sedmi žralokům na hřbetní ploutev kamery. Dalších osm paryb pak neslo zařízení na záznam údajů o hloubce a teplotě vody. Zařízení bylo funkční jen krátce a ve vodě se později rozložilo.

Čtěte také

Žralok tygří má délku do pěti metrů, váží až přes půl tuny. Mořské louky vyhledává, protože tam může lovit želvy nebo kapustňáky. Vedoucí studie, americký mořský biolog Austin Gallagher, tvrdí, že šlo o vůbec první využití žraloků k ověření rozlohy mořské louky.

Gallagher založil a vede ekologickou organizaci Beneath the Waves – Pod vlnami. Louku našli právě přes ochranu žraloků. „Mořská louka má velký význam pro ekosystém a obyvatele Baham. Bez přehánění platí, že když chráníte žraloky – chráníte lidi,“ tvrdí Gallagher a odkazuje právě na schopnost mořské trávy pohlcovat uhlík.

Modrý uhlík

Mořská louka, kterou vědci pomocí žraloků objevili, má rozlohu nejméně 66 tisíc km², tedy jen o trochu míň než Česko, které má přes 78 tisíc km². Doteď za největší mořskou louku odborníci považovali podmořskou plochu u Austrálie s rozlohou přes 2 tisíce km².

Někteří vědci ovšem tvrzení o objevu největší známé mořské louky zpochybňují. Například mořský ekolog Michael Rasheed z australské Univerzity Jamese Cooka, který poukazuje na propojenost ploch mořské trávy kolem Austrálie. Význam nové studie ale i tak uznává.

Angličtina má pro „lapání uhlíku“ ve vodě termín „blue carbon“ – modrý uhlík – ten, který zadržují mořské ekosystémy. A podle Rasheeda ho dovedou zadržovat velice dlouho, i celá tisíciletí, protože většina je ho v sedimentu, a ne v živých tkáních rostliny. Problém ovšem je, když se ekosystém naruší.

Spustit audio

Související