Rovnováha v přírodě neexistuje. Naděje je tam, kde se ruší meliorace a vrací se mokřiny, říká dramaturg seriálu Magické hlubiny

Herci seriálu jsou ryby a hmyz, který se rodí pod vodou. Jak se takoví tvorové režírují?

To by byla otázka na našeho režiséra Pavla Jiráska – špatně. Snažíme se natočit hodně záběrů v té realitě pod vodou tak, jak je. To se dělá velmi často tím, že někam nainstalujeme kamery a jdeme od nich, protože ryby jsou plaché. Když tam člověk dá kameru, přišroubuje ji někam na strom a nechá ji hodinu točit, má z té hodiny potom jeden perfektní záběr ryby, která se kolem kamery ochomýtá. Detaily, makro záběry na hmyz, to člověk natočí, pojedná tu lokalitu na různé druhy kamer od velkých po malé přímo pod vodou.

Čtěte také

Místo rybníků ptačníky. Rezervace Josefovské louky láká ptáky, hmyz i lidi

Potom je potřeba postavit ten biotop v kontrolovaných podmínkách v akváriu tak, aby se mohl zaostřit makro objektiv třeba na jednu larvu, která má pod centimetr. To se samozřejmě už pod vodou udělat nedá, musí to být na stativu. Děje, které popisujeme, jsou pravdivé. Musí se jen hodně přemýšlet o tom, jak to postavit.

Když jsem poprvé v životě viděl seriál od National Geographic, jak točili krtka v noře, říkal jsem si, jak je to možné, jak se tam dostali. Až potom jsem pochopil, že celá ta krtčí nora byla postavená ve studiu. Štáb udělá pro zvíře biotop, ve kterém se pak začne chovat přirozeně. U nás ta pravda spočívá v tom, že naše akvária vždycky stály na břehu toho místa.

Jak velký problém představují invazní druhy?

Je to neviditelné nebezpečí a říká se, že je to druhé největší ekologické nebezpečí dneška. To první je zánik stanovišť, kde život existuje a to druhé jsou právě invazní druhy, které jsou nějakým způsobem imunní, rychle se rozmnožují, kradou životní prostor a dokážou zničit druhovou různorodost.

V naší přírodě jsou to třeba raci. Nejdřív jsme se radovali, že se tady začali objevovat vůbec nějací raci, ale záhy se zjistilo, že ti importovaní raci přenášejí račí mor, proti kterému jsou imunní, zatímco pro české raky je smrtelný. Kam se dostane americký rak, vyhyne ten český. Někdo si řekne: „Bezva, máme tam raka“, ale jsou tam další souvislosti. Původně tam bylo třeba 100 různých druhů živočichů, pak tam přijde invazní živočich a najednou tam prudce klesne počet všeho, co tam žije. V rybách je to třeba problém karase stříbřitého, který úplně zničil populace karasů obecných. Karas obecný je ryba, která byla dřív všude. Teď jsme měli problém vůbec sehnat místo, kde bychom ho mohli natočit.

Dramata živočichů se odehrávají někdy kousek od nás. Vzpomínám si na scénu pářících se ropuch…

V druhé sérii jsme se snažili natočit některé vzácnější druhy ropuch. Třeba v Brně na Kraví hoře je uprostřed města líhniště ropuchy zelené, což je nádherná žába. V období páření má růžovo-zelené skvrny. To kdyby si dal někdo na šaty, bude king oděvního designu.

Ropucha zelená (Bufo viridis)|foto:Martin Šandera

Ropuchy jdou k jezírku v době, kdy poprvé pořádně vysvitne slunce ze zahrádkářských kolonií na odvrácené straně Kraví hory, což je přesně ta doba, kdy se tam poprvé začnou slunit lidé. Když přijde první teplý den, všichni jsou tam vyvalení a mezi lidmi, kteří tam piknikují na dekách, lezou ropuchy k umělému jezírku, aby se tam rozmnožily. Je absurdní pohled, ale tak to je. Žijeme v kontaktu s některými druhy, kterým jsme ukradli prostor. A potom je vidíme v netradičních místech.

Často si příroda bere svůj prostor zpátky. Třeba v opuštěných cínových lomech v Krušnohoří nebo ve vojenských újezdech.

Zkušený ekolog, vědec, který se zabývá vztahy v přírodě by řekl, že spousta těchto míst, která třeba narušovala armáda nebo velké doly, nejsou zdaleka takovou pouští, jak to vypadá na první pohled.

Co jsme udělali v přírodě? Spoutali jsme ji. Řeky jsme přehradili, zabraňujeme povodním, když přijde nějaký požár, začneme ho hasit, protože nám nic jiného nezbývá. Tohle jsou ale děje, které byly dřív přirozené. Přicházely velké povodně i požáry, nikdo je nehasil, vodě nikdo nezabraňoval, aby se roztékala.

Čtěte také

Podle toho, jak krajina vypadá, poznáte, co se v ní těžilo, říká přírodovědec o krušnohorské přírodě

Pro nás lidi jsou to katastrofy, ale pro přírodu to zas taková katastrofa není. Ona vytváří prostor některým druhům živočichů. A ty nejvzácnější živočichy mnohdy dnes nalezneme na místech, okrajích, které jsme destruovali. Na střelnici v Brdech se léta proháněly tanky, střílelo se tam a vznikaly tam kaluže po dopadech projektilů – teď se tam udržuje listonoh, živočich, který tady přežil z dávných pravěkých dob.

Na hranách lomů v západních Čechách žije ropucha krátkonohá, naše možná nejvzácnější žába. A je tam kvůli tomu, že byla vázaná na ekosystém toho, že přišla velká voda a odnesla někam hlínu, písek, někam ji vysypala a na těchto prostranstvích, kde voda opadla, tahle ropucha loví. V kalužích, které zbyly po povodních založila novou populaci. A taková místa už přirozeně vůbec nejsou. Na hraně lomu najednou nacházíme něco, co vytvořil člověk, zničil kus krajiny, ale vlastně tak trochu simuluje katastrofu, která dřív byla přirozená.

Máme tedy směřovat k nějaké rovnováze? Je rovnováha v přírodě přirozeným stavem?

Rovnováha v přírodě neexistuje. Všechno jsou jenom dílčí rovnováhy, které se přerývají. Tohle je ale otázka na disertační práce a ne na odpověď jednoho dramaturga, který k tomu přičichl jako popularizátor.

Dopadne to všechno špatně? Nebo jsi během natáčení viděl i místa, kde se to naopak zlepšilo?

Čtěte také

Jak snížit dopady sucha? Pomohou třeba přehrady a rybníky, říká Josef Stehlík

Myslím si, že je naší povinností přinášet příběhy, které končí nadějně. Protože tady naděje pořád je. Můžeme s našimi vodními ekosystémy dělat věci, které je vrátí k větší biodiverzitě, která bude nám všem ku prospěchu. I když si to třeba někteří nemyslí.

Naděje je na Šumavě, kde zničená šumavská jezera v posledních několika letech ožívají životem, naděje je tam, kde se ruší meliorace, vrací se mokřiny. Někomu sice může být nepříjemné, že se tam zase začnou líhnout komáři, ale to má svůj význam. Obnovená mokřina udrží vodu v krajině, vypouští za sucha vodu a funguje jako houba.

Je hodně věcí, které můžeme dělat a nestojí miliardy. Ale musí se dělat chytře, ve spolupráci s vědci, kteří ví, co dělají a co krajina potřebuje. Příklady pozitivních ostrůvků, kde se mění myšlení lidí a jejich vztah k tomu, co obklopuje obec, jsou.

Jak přírodě vrátit přirozené prostředí? A jak se natáčí seriál se štikami nebo sumci? Poslechněte si celý rozhovor.