Šok nastává postupně. Rozměr katastrofy na Ukrajině si neumíme představit, říká režisér filmu Válečný zpravodaj

Kdy jste poprvé vyrazili za naším kolegou Martinem Dorazínem na Ukrajinu?

Čtěte také

Sedět v redakci mě nebaví. Atmosféru z místa dokáže rádio přenést někdy lépe než televize, říká zpravodaj Martin Dorazín

Impulz samotný byl 24. února 2022, začátek současné fáze války. Cítil jsem velký strach, hnus, obavy a vztek. Do toho mi zavolal David Čálek, že zná Martina Dorazína přes Petru Procházkovou. A jestli bychom nenatočili film. Tak jsme si řekli, že to je takový nápad v intencích toho, co můžeme jako filmaři v této situaci udělat. Oslovili jsme našeho kamaráda, vynikajícího zvukaře a producenta Václava Flegla, a v této trojici jsme rozjeli přípravy na film.

Poprvé jsme jeli za Martinem, když byl ještě ve Varšavě jako zpravodaj před dvěma lety, tam jsme se poprvé viděli, začali jsme něco zkusmo natáčet a domlouvat, vzhledem k té situaci, která se docela turbulentně měnila, jak bychom ten film pojednali a kdy bychom ho opravdu začali točit.

A kdy jste začali opravdu točit?

V březnu 2023, kdy jsme za Martinem jako tříčlenný štáb jeli se všemi našimi kufry vlakem do Dnipra. Tam jsme začali natáčet a Martin nás potom vzal na svoje reportážní cesty, které tam podniká, a napojili jsme se na tu jeho činnost na východní Ukrajině.

Benjamin Tuček, Václav Flegl, David Čálek, Martin Dorazín v Avdijivce na Donbasu|foto:Sounderground, ©

Člověk má vždycky nějakou představu. Média nám leccos zprostředkují, takže člověk si vytvoří nějaký obraz. A pak přijede do reality. Jak moc se to lišilo, když jste tam roce 2023 přijeli?

Já jsem byl na Ukrajině na výletě před 30 lety. Byl jsem i na Krymu. Tehdy jsem měl pocit, jako kdyby tam druhá světová válka skončila před pár dny. Když jsem tam přijel loni, silnice byly v dobrém stavu, všechno v Kyjevě neuvěřitelně fungovalo... Až na to, že troubily alarmy, poplachy, občas tam něco bouchlo, občas lidi neuvěřitelně disciplinovaně opustili nádraží, během pěti minut zmizeli, a my jsme tam zůstali stát a koukali jsme kolem sebe.

Začne vám docházet, že se blížíte kamsi, co si úplně představit neumíte.

Z takových signálů vám pomalu začne docházet, že je něco jinak, i když ty kulisy na první pohled třeba ještě nevypadaly tak strašidelně jako potom to, co nás čekalo na východě. Ale už když lezete do nočního vlaku, který je obalený igelitem, aby v případě výbuchu ta skla lidi zbytečně nezranila, začne vám docházet, že se blížíte kamsi, co si úplně představit neumíte. A myslím si, že ten šok nastává postupně. Tady v našem okruhu si vůbec neumíme představit rozměr té katastrofy. Možná je to dobře, protože s tím žádnou zkušenost zatím nemáme. Říkám zatím. Ale je to opravdu nepředstavitelná zkáza, která se tam odehrává.

Oleg Tkačenko je postava, kterou vám podle mého do filmu Válečný zpravodaj seslalo samo nebe.

Čtěte také

Zabíjet není přirozené, vojáky to vysiluje. Na frontu jim vozíme chleba a naději, vypráví ukrajinský pastor a pekař

Seslal nám ho tam Martin a Martina nám taky seslalo samo nebe. S Davidem Čálkem a Vaškem Fleglem jsme vymýšleli, jak film pojmout, aby mohl to obrovské neštěstí a zlo přiblížit lidem, kteří tím u nás nejsou zasažení, aby to udělal srozumitelným způsobem, aby to bylo pochopitelné. Hledali jsme spojník, přes koho film vyprávět. Martin je ta postava, která je ve filmu převozník k divákovi.

Podobně funguje pro Martina Oleg. Protože Oleg Tkačenko – humanitární pracovník, rodák z Donbasu, pekař, kaplan – funguje v těch oblastech minimálně deset let. Měl několik pekáren, ve kterých peče chleba pro frontovou linii a pekárny musel pokaždé evakuovat. Je to zajímavý a příšerný osud, kdy se člověk ve vlastní zemi neustále s rodinou stěhuje před nepřítelem. Pořád utíká a pořád staví nové a nové pekárny, aby mohl někomu pomáhat. Je to jednak obdivuhodné a jednak šílené.

Vůně míru

Vracíš se někdy k hrdinům svých dokumentárních příběhů?

Spíš ty lidi vrací navzájem život. Potkáte se na jiné akci, nebo třeba už nikdy, ale s někým se člověk spřátelí na celý život. Teď bych se ale vrátil k hrdinovi, tím je ten Oleg Tkačenko. Je sbírka na Doniu, kterou organizuje Team4Ukraine, každý příspěvek je dobrý. A v tomto případě si myslím, že když někdo přispěje na chleba, nemusí to nikomu dělat problém. I na frontové linii jsme se setkali s hezkou větou, že když čerstvý chleba přivezete do těch totálních rozvalin, může vůně toho chleba někomu připomínat i vůni míru.

To je asi věta, která by se mě hodně dotkla. Ale ono je těžké, aby se tě nedotýkaly věci zprava zleva, zejména když jsi dokumentarista a jsi dobrý pozorovatel. Co zůstane tobě jako obrázek z toho všeho, co jsi viděl? Navždycky?

Je to velká úzkost z toho všeho. Žijeme si tady svoje životy se svými problémy, trápeními, na které má každý plné právo, tak jako kdyby se vytratila možnost vnímat přesah té strašné katastrofy, která – mám tíživý dojem – se blíží a vymyká se tomu, co si umíme představit.

Míra té zkázy je taková, že si to opravdu neumíme představit – a je dobře, že si to neumíme představit, protože by se z toho člověk mohl snadno zbláznit. Ale je pak dobré v tom hledat i naději, vyštrachat energii a každý podle svých možností se tomu nějak postaví. Najít jiskru, co v sobě každý člověk má. Když se nad tím zamyslí, tak tu jiskru objeví, může ji někam poslat a ona způsobí třeba něco dobrého. Když toho bude víc, dá se z toho vytvořit v dobrém slova smyslu požár, který ten jiný požár zastaví.

Jak teď vypadají obce, které filmaři v dokumentu navštívili? Jakému tématu by se chtěl Benjamin Tuček věnovat v příštím filmu? A jak lidé po projekcích filmu Válečný zpravodaj reagují? Poslechněte si celý rozhovor.