Zabíjet není přirozené, vojáky to vysiluje. Na frontu jim vozíme chleba a naději, vypráví ukrajinský pastor a pekař

V roce 2014 jste odešli s rodinou z Doněcku?

Z Doněcka jsme odjeli v roce 2010 do města Slavjansk. S válkou v roce 2014 jsme se setkali právě ve Slavjansku, když tam přišel Stroljkov a jeho žoldnéři. Rozpoutal ve městě teror. A tehdy i začala naše válka. Válka za naše děti, za naši svobodu, za naši Ukrajinu.

Pro vás začala válka dvakrát, podruhé vloni – změnila se?

Čtěte také

Válka na Ukrajině je jiná než ostatní, které jsem zažil, popisuje laureát Ceny Ferdinanda Peroutky, zpravodaj Martin Dorazín

Měli jsme pekárnu 600 metrů od fronty. Jak se pro nás válka změnila? Zintenzivnila, zesílila, každý den jsem mohl vidět válku, každý den jsem chodil ke klukům do zákopů, každý den jsem viděl následky nočních bojů. Proto spíše ne, nezměnila.

Řeknete mi něco o realitě války?

Je to opravdu hrozné, devět let je velmi dlouhá doba, většina z nás si zvykla žít ve válce. Dnes se mě ptali, jak se mi žije v klidném Česku. Zatím ale nevím, protože u mě doma, v mé zemi probíhá válka a já jsem součásti mé země. Je pravda, že nejsme neustále na frontě, ale jezdíme tam, protože máme důležitý úkol. Spočítal jsem, že za rok a půl jsme s týmem podnikli více než 200 cest na frontu.

Když se vracíme z fronty, naše mise nekončí, opravujeme auta, hledáme pomoc u dobrodinců, část týmu peče chleba, část čistí vodu, někdo sbírá balíky. Jedná se neustálý proces a v rámci toho procesu je důležitá i duchovní podpora, protože musíme přivézt nejenom chleba a vodu, ale ještě něco víc. To, co muže přivézt málokdo – a to je podpora lidí, naděje. Jedno i druhé.

Zvykly si vaše děti na válku? Dá se to vůbec takhle říct?

Pekař a pastor Oleg Tkačenko ve své pekárně na fotografii z února 2022|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

To je velmi aktuální otázka, která se také týká kaplanské služby, protože jako vojenský kaplan jsem především na frontě. A na frontě lidé něco brání – rodiny, děti. Pamatuji si, jak jsem se modlil za jednoho vojáka, která přijel z letiště. Ptal jsem se ho: proč jsi tady? Mám ženu a dvě děti, odpověděl. A já mu říkám: To je velmi důležité, děláš správnou věc.

On je obránce, hrdina, ale neustále žije ve stresu z války, je neustále v konfliktu se zlem, neustále u něj dochází ke konfliktu s jeho lidskou přirozeností. Zabíjet pro nás není přirozené, a to lidi vysiluje. A on si musí odpočinout. Hodně lidem říkám – naším cílem není pouze dobýt zpět území, ale ochránit naše rodiny. A řadě lidí to pomáhá.

Jezdíte za lidmi, kteří se odmítli evakuovat. Věří tito lidé, že válka brzo skončí, nebo už nemají žádnou naději?

Naději mají, a proto tam i jezdíme, abychom tu naději podpořili, abychom podpořili lidi. Dnes na konferenci zazněla myšlenka, že jsou všichni unavení. A na to Rusko spoléhalo, že jsou všichni z války unavení a ztrácejí o ni zájem. Jakou hraje roli, když zemřeli desítky tisíc lidí, jestli bude o jednu oběť více nebo méně... Náš úkol spočívá v tom, abychom zachraňovali. Bohem samotným je dáno, že každý člověk je důležitý.

Nosí kaplani zbraň?

Je to zakázáno, velmi se modlím za moudrost pro naše politiky, aby jim došlo, že pokud nejsou schopni zajistit bezpečnost obyvatel, aby jim dali možnost bránit se sami.

Je ve válce místo pro humor?

Čtěte také

„Chci umřít doma.“ Paní Ljudmila má rakovinu a rozhodla se vrátit na frontovou linii

Martin Dorazín: Určitě, to by nikdo nevydržel, vždyť to trvá tak dlouho a ještě dlouho trvat bude. S Olegem se smějeme třeba v autě, když jedeme většinou zpátky. Vznikají komické situace, nepřipadá nám to nevhodné, lidé si povídají vtipy, smějí se. Válka opravdu není černobílá, má spoustu různých poloh a pro člověka je normální smát se i plakat. Vím, že to někdy vypadá nepatřičně, že tam lidé umírají a někdo se někde směje. Ale to je lidská přirozenost, takhle se lidé uvolňují.

Oleg Tkačenko: Obdivuji vaše novináře, kteří souhlasili, přičemž riskují svůj život, že s námi pojedou na frontu, a to proto, aby mohli povědět o tom, co se tam děje. Proto je Martin více než můj přítel, je jako součást rodiny. Není to spojení krve, ale spojení duchovní. Nejde o to být normální, jde o víru a lásku. Láska Ježíše Krista spočívala v tom, že obětoval sám sebe. Lidé se mě ptají: jsi normální člověk? A já říkám: samozřejmě, že ne. Jde o to, co si pod tím lidé představí.

humanitární pracovník Oleg Tkačenko se psem|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Naši kluci, ozbrojené síly, čistí město, teprve ho osvobozují. A najednou nám volají, abychom někoho evakuovali. Jdou a my jedeme hned za nimi. Rusové tam ještě stále někde jsou, ještě se schovávají v chatách. Jedeme za nimi, na místě, kam policie nepouští, bereme tři lidi a rychle jedeme pryč. Myslím si, že je to svým způsobem šílené. Není to pragmatismus, ten v tom nehledejte. Není to ani o adrenalinu, je to o obětování se.

Co bychom měli v Česku vědět o válce na Ukrajině?

Řeknu vám něco o tom, co mám na srdci, ne o tom, co byste měli vědět. Už tak víte hodně, jste skvělý národ, krásná země. Česká republika nám od roku 2014 byla vždy nablízku, podporujete nás, byli jste jedni z prvních, kdo zavolal a řekl, že chcete evakuovat moji rodinu, zajistit mi bezpečí, nebo první, kdo přivezl potraviny. Když začínáme další šílený projekt, nejdříve se obracím na Česko, protože jsme si v mnohém hodně podobní.

Oleg Tkačenko a Martin Dorazín v rozhovoru s Lucií Výbornou|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas