„Chci umřít doma.“ Paní Ljudmila má rakovinu a rozhodla se vrátit na frontovou linii

Ukrajinská vláda v uplynulých dnech vyhlásila povinnou evakuaci celé Doněcké oblasti, kde pokračují tvrdé boje mezi ruskou a ukrajinskou armádou. Speciálně vypravované vlaky odvážejí z oblasti obyvatele válečné zóny. Ne všichni ale chtějí své domovy opustit, někteří se do nich dokonce i vracejí. Jako paní Ljudmila Pavlovna z Vuhledaru.

Je půl páté ráno a Oleg Tkačenko se svým kamarádem Sergejem, který přijel pomáhat jako dobrovolník z poměrně hodně vzdáleného města Chmelnyckyj, se vydávají směrem na Vuhledar a Pavlovku. Přímo na válečnou linii.

Čtěte také

Ukrajinská vláda sice nařídila povinnou evakuaci lidí z města, která jsou v největším nebezpečí, ne všichni se ale chtějí evakuovat. Třeba sedmasedmdesátiletou Ljudmilu Pavlovnu poveze Oleg zpátky do Vuhledaru.

„Chci zpátky domů, jak se říká, do svého doupěte. Přijela jsem sem s nadějí, že mi udělají operaci střev. Praskla mi. Operaci mi dělali 8. srpna, mám vývod, ale zároveň mi tam našli rakovinu,“ popisuje stařenka.

Lékař mi řekl, že mi nádor mohou odstranit, dostane se tam ale vzduch a metastázy se budou rozvíjet rychleji. Odpověděla jsem: Ne, už žádnou operaci, v takovém případě pojedu domů.“

Byt nemá okno, ale žít se tam dá

Paní Ljudmila odjíždí domů, protože nechce být v centru pro běžence v Donbasu cizím lidem na obtíž.

Sedmasedmdesátiletá Ljudmila Pavlovna nastupuje do auta, které ji odveze zpět do Vuhledaru

„Každé dva dny se musím svléct do naha, lehnout si, umýt se, vyčistit vývod a přilepit ho zpátky. To trvá asi 45 minut. Nemám tady žádné soukromí, protože žijeme všichni pohromadě. Lidi chodí kolem a pohled na mě jim určitě není vůbec příjemný. Proto jsem se rozhodla, že doma mi bude líp,“ vysvětluje.

Ve Vuhledaru má Ljudmila Pavlovna byt, i když ne svůj. „Byt zasáhl granát, už není. Žít budu v bytě vnučky, která bývala místostarostkou. Ostřelování sice poškodilo balkon a v kuchyni není okno, ale bydlet se tam dá,“ doufá.

Mám dobré sousedy. Včera všichni volali tak, že se mi rozžhavil telefon. Sousedi většinu času tráví ve sklepě a vaří si na ohni. Já mám turistický plynový vařič, který si vnuci brávali na ryby. Vodu si tedy mám na čem ohřát. Vnučka má pravé peřiny, zima mi nebude. Zimy u nás nejsou moc kruté,“ dodává optimisticky.

Bůh se nedá oklamat

Ljudmila Pavlovna je na tvrdý život a těžké podmínky zvyklá. Pracovala totiž jako dělnice na pile. „Ve Vuhledaru jsem prožila 53 let a vychovala jsem tři děti. Všem jsem zajistila dobré vzdělání, jak to chtěla moje máma. Kladla mi na srdce, abych své holky dobře vychovala. A na zetě mám taky štěstí. Chlapec nepije, nekouří a chodí na ryby,“ usmívá se paní Ljudmila.

Čtěte také

Vážně nemocná seniorka si plně uvědomuje, kam se vrací. Z válečné zóny přijela nedávno. „Už jsme si na to zvykli, už umíme rozeznat, jestli střílejí naši, nebo Rusové, jestli je to přílet, nebo odlet. Odjížděla jsem 7. srpna za velmi těžkého ostřelování, trvalo 24 hodin bez přestávky a napočítali jsme 80 střel odpálených na Vuhledar,“ popisuje své zkušenosti.

Ljudmila Pavlovna bere svůj těžký osud klidně. Říká, že Bůh se nedá oklamat – každému vyměřil jeho čas a s tím se nedá nic dělat.

autoři: Martin Dorazín , and
Spustit audio

Související