Rusové chtějí třetinu Ukrajiny vyhnat, třetinu vyhladit a třetinu převychovat, říká zpravodaj Martin Dorazín po návratu z Ukrajiny

Byl jste válečným zpravodajem v několika zemích. V čem je tahle válka jiná?

Je hodně jiná. Jugoslávské války byly války etnické, kde třeba novináři, pokud se přímo do něčeho nepřimotali, byli stranou konfliktu. Ani se na ně moc neútočilo, vždycky byli na jedné z těch stran. Nebyla to válka totální, byla to válka frontová. Někde se bojovalo, někde se nebojovalo a tam bylo možné zůstat.

Nemyslím si, že ta zvěrstva jsou nějaké excesy. Mám dojem, že je to součástí Putinova plánu.
Martin Dorazín

Válka v Libyi byla zase úplně jiná, nám vzdálenější. Na Blízkém východě jsou úplně jiné typy válek, i když tam taky bylo raketové ostřelování palestinských území Izraelem, to všechno je podobné. Liší se to mírou brutality a až zvířecí nenávistí ze strany Rusů vůči Ukrajincům.

Čtěte také

Začala ruská ofenzíva na Donbasu. „Cílem Rusů není jen Donbas, ale podstatná část Evropy, kterou chtějí převychovat,“ varuje zpravodaj

Rusové jsou zmanipulovaní propagandou, stali se součástí obludného plánu. Nemyslím si, že ta zvěrstva jsou nějaké excesy. Mám dojem, že je to součástí Putinova plánu. Ruští politici mluví o tom, že třetinu Ukrajiny je třeba vyhnat, třetinu vyhladit a třetinu převychovat, a svým způsobem to rabování, znásilňování a vraždění civilistů podporovali.

Připomíná to spíše africké genocidní konflikty, jako byla třeba Rwanda. S tím rozdílem, že Rwandu vnímáme jako někde hodně daleko, tam to byly kmenové náboženské války. Ukrajina je normální evropská země, mentálně je nám velmi blízká. O to je to ještě horší.

Co když s vámi lidé nechtějí mluvit?

Často se stává, že lidé nechtějí mluvit. To musí člověk respektovat. I v atomovém krytu v Luhanské oblasti většina lidí nechtěla vůbec mluvit. Pak se mně a Ivanovi, správci toho objektu, který mě tam vezl, podařilo je přesvědčit, aby alespoň něco řekli.

Reportér Martin Dorazín s Lydií a její kočkou Matyldou|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Když vidíte obrovského chlapa, jak pláče, je to hrozné. Že žena pláče je takové... nechci říct normální, ale přirozené. Ale když se rozpláče statný chlap, že nemá nic, nemá dům, nemůže nikam jet, protože nemá ani peníze, nikdo se o něj dlouhodobě nebude starat... Krátkodobě mu samozřejmě pomůžeme, pomůže mu Ukrajina, může se někde uchýlit do bezpečí, ale on zůstává ve válečné zóně, protože ztratil úplně všechno. Ztratil naději.

Přemýšlel jste o tom, co by se stalo, kdyby vás chytili?

To by bylo velmi špatné, o tom jsme přemýšleli, i když jsme utíkali z Mariupolu. Naštěstí to byl poslední nebo předposlední den, kdy byla cesta bez Rusů. Pak to přehradili a byly tam kontroly. 

Nejhorší je, že prohlížejí telefony. Tam zjistí veškerou vaši korespondenci, všechno co jste napsal, poslal. Běda, jestli objeví něco, co se jim nelíbí, s tím člověkem je to potom hodně špatné. Mohou ho zabít, odvléct, v lepším případě deportovat. Ale spíš ho někde zavřou a potom zabijou, když tam najdou věci, které jim připadají z jejich pohledu nebezpečné nebo protiruské. Toho jsme se v Mariupolu hodně báli, proto jsme také odjeli.

Tušil se svými kolegy, kdy válka přijde? Jak se dá ve válečné zóně pohybovat? A proč není dobré, když vás zastaví Ukrajinci na hraničním přechodu? Poslechněte si celý rozhovor.

Martin Dorazín byl na Ukrajině, když vypukla ruská invaze, a sledoval první týdny války doslova na vlastní oči|foto:Anna Duchková, Český rozhlas