Sedět v redakci mě nebaví. Atmosféru z místa dokáže rádio přenést někdy lépe než televize, říká zpravodaj Martin Dorazín

Co bylo dřív? Touha nebýt doma, anebo touha informovat o věcech, které se dějí?

Já strašně nerad sedím v redakci, člověk si tam připadá jenom jako takový přepisovač textu. Ono je to taky důležitá práce, někdo tam sedět musí. Ale já už jsem si v 90. letech odseděl v redakci hodně času. Raději jsem v terénu, protože mi připadá, že když je člověk venku, je to ta opravdová novinařina, čímž se nechci dotknout nikoho, kdo má raději ten klid.

Raději jsem v terénu, protože mi připadá, že když je člověk venku, je to ta opravdová novinařina.

Zpracování informací, stonásobné ověřování z různých zdrojů, vychytávání chyb, to je také důležitá část novinářské práce, ale já nejsem ten typ.

Kromě fundovanosti a dokonalé znalosti prostředí a kultury máte zvláštní klid, který z vás cítím, ať se děje, co se děje. To jste měl vždycky, nebo se člověk otříská tím, co zažil?

Já jsem asi vždycky byl spíš klidnější. Člověk má také různé stavy, kdy není úplně klidný, ale ono to rychle přejde. Vysílání asi vyžaduje nějaký základní klid, ale zároveň by tam v případě těch událostí, které se dějí kolem, také měly být emoce, protože ty pomáhají posluchačům pochopit situaci, mohou se díky nim do situace lépe vcítit. Ale emoce ani klid nesmí být příliš hrané, protože to je potom falešné a je to poznat.

Čtěte také

Válka na Ukrajině je jiná než ostatní, které jsem zažil, popisuje laureát Ceny Ferdinanda Peroutky, zpravodaj Martin Dorazín

Také mě fascinuje vaše schopnost vidět detaily v přímém přenosu. Zakutálenou helmu, kterou si můžete vzít vy, protože už ji nikdo jiný nebude potřebovat, nebo vteřinový výraz zoufalství viděný v očích někoho jiného. A ta schopnost to okamžitě říct do rádia – dá se to vypěstovat? Naučit?

Já si myslím, že ano, protože rozhlas a novinařina je řemeslo, není to žádná velká věda ani umění a nemusí se studovat spousty let. To je spíš přítěž, řekl bych. Musíte se naučit spoustu technických věcí, jak se chovat v terénu, jak natáčet.

Ten zvuk jsou vlastně takové oči. Když to děláte dlouho, jste pak takovýma zvukovýma očima z toho místa a to mi mnohdy připadá plastičtější než záběr, u kterého samozřejmě všichni vidí, co se tam děje, ale tu atmosféru, to reálné pozadí dokáže přenést rádio možná lépe než televize. Já jsem pracoval v televizi šest let. Mám tu práci taky rád, ale je úplně jiná a vím, že některé věci se dají dělat jenom v rozhlase.

A co dělá zpravodaj, když se na Ukrajině zrovna nic neděje?

Čtěte také

Libye, Gruzie i válečná Ukrajina. Zpravodaj Martin Dorazín je dobrodruh tělem i duší

Ono se pořád něco děje. Nedá se říct, že by tu někdy bylo úplné zátiší, ale když mám volno, jdu ke kamarádům. Jsou to dvojnásobní uprchlíci – z Luhansku v roce 2014 a teď ze Severodoněcku. Je to rodina – babička, maminka a syn, kteří se usídlili kousek ode mě, tak k nim chodím na kafe.

Nebo se vracím do svého hotelu, kde jsem strávil půl roku a kde jsem poznal spoustu lidí z personálu. Někdy jdeme na oběd, na večeři nebo připraví přímo něco v hotelu. A teď, až skončí vysílání, se půjdu ostříhat. Je tu fantastický barber shop, kam je strašně těžké dostat, čeká se třeba týden. Tím si zlepším náladu.

Jaká je podle Martina Dorazína nejsilnější vlastnost Ukrajinců a komu by udělil cenu? Poslechněte si celý rozhovor.