Petra Procházková: Skutečná fronta neleží na Ukrajině, ale v Rusku. Rusové sami to musejí chtít změnit

2. březen 2022

Novinářka Petra Procházková se na současnou válku na Ukrajině dívá nejenom jako žurnalistka, ale taky jako někdo, kdo má svoje dobré známé jak na Ukrajině, tak v Rusku. Lucie Výborná si s ní nepovídala ani tak o probíhající válce, jako spíš o Ukrajincích a Rusech, o dědictví minulosti a cestě ke svobodě.

Kdyby vás rodinné povinnosti nedržely v Česku, kam byste teď za informacemi vyrazila?

Teď třeba v tuto chvíli bych asi zamířila do Oděsy – nejen proto, že je to moje oblíbené město, mám tam řadu přátel, ale že to město se připravuje na útok z moře. A připravuje se až dojemně důsledně. Lidé tam opravdu pytlují pytle s pískem, obkládají tím celé to pobřeží a odhadují, kam střely asi tak dopadnou.

Čtěte také

A je to prostě krásné, multikulturní město. Kyjev samozřejmě je centrum dění teď, chce tam být každý, ale je tam poměrně dost novinářů. Pokryto je to dobře. Tak já bych zamířila do Oděsy.

Přátele máte určitě na ruské i na ukrajinské straně. Jak to prožíváte?

No, já se pokouším teď komunikovat trošičku více s tou ruskou stranou, protože jsem si říkala, že vlastně už o té Ukrajině teď víme hodně, pronikáme „do tajů ukrajinské duše“, obdivujeme to hrdinství, jejich statečnost. Všichni znají ukrajinského prezidenta. Najednou ale moc nevíme, co se teď děje v Rusku. A je mnohem složitější to zjistit, protože zatímco když zavoláte na Ukrajinu, tak vám každý ochotně začne vyprávět svůj příběh, protože se nemá za co stydět ani se čeho bát. A Ukrajinci jsou na sebe teď právem velmi hrdí, to pak ráda mluvíte do médií.

S Ruskem je to mnohem horší. Tam někoho rozmluvit je opravdu fuška. A když, tak prosí: Nejmenovat! Ruští intelektuálové, které obvolávám už od včerejška, jsou buď zoufalí, nebo mě prosí o pomoc anebo mě prosí, abychom pochopili, proč nic nedělají. Různě se vymlouvají a jsou prostě ve stavu politováníhodném, řekla bych. Je tam ale i hodně kolegů třeba z novinářské branže, kteří vám začnou vysvětlovat, že si za to Ukrajina může tak trochu sama, že byly moc zpupní a vlastně neposlouchali, co se jim říká.

To znamená, že lidé, kteří mají intelektuální i profesionální výbavu, aby nepodlehli té propagandě, která je skutečně v Rusku mocná, tak podlehli.

Podlehli. A je to s podivem, protože oni se samozřejmě nedívají jen na ruskou televizi. Šedesát milionů Rusů jsou téměř každodenní uživatelé internetu, a samozřejmě všichni novináři, řada z nich ovládá angličtinu, takže si myslím, že ty informace mají. Ale tak nějak podvědomě nechcete být součástí, respektive obětí nějakého informačního podvodu, takže si ty své činy začínáte tak jako omlouvat.

Říkají mi třeba: „No víš, já nic nedělám, neodejdu z toho zaměstnání a nejdu na ulici, protože já nemám zodpovědnost jen před společností, ale i před rodinou, před svými dětmi, které studují…“ To je něco, co známe i z vlastní historie.

Je nutné, aby ti lidé, kteří se podíleli na tom, k čemu až ten režim dospěl, aby tam zůstali a teď si to s ním sami vyřídili.
Petra Procházková

Umím si představit strach z represí. Třeba: „Možná si přijdou i pro mě, když se někde objevím.“ Ale když vás žádají o pomoc, co chtějí?

Právě s těmi dětmi je to velmi časté. Říkají: „Prosím tě, my tam máme děti, studují u vás. Nemohli byste jim napsat potvrzení, že s vámi spolupracovali a že by u vás měly zůstat, nejsou to špióni Putina…“ Myslí si, že my tady budeme dělat nějakou selekci a budeme se lidí ptát: Jsi za Putina, nebo proti? A podle toho, že jim pak budou prodlužována víza.

V Rusku je tedy teď takový strach, že budou děti vyhazovány ze studií a tak dále, což je ostatně možné, protože ty sankce postihnou nejen ruské oligarchy a politickou elitu, ale já si myslím, že postihnou prakticky všechny.

A měly by?

Měly by. Dokonce jsem měla včera takový nepříjemný rozhovor s jednou svojí kamarádkou ještě z 90. let, která je taková šedá zóna – ani pro, ani proti, tak nějak proplouvala médii, chvíli byla v takových svobodnějších, ale chvíli zase ne. A ona mi říkala, že by potřebovala se přece jen nějak z toho Ruska asi už dostat, a jestli by to nějak nešlo třeba jako naše spolupracovnice. A já jsem si uvědomila, že vlastně je nutné, aby ti lidé, kteří se podíleli na tom, k čemu až ten režim dospěl, aby tam zůstali a teď si to s ním sami vyřídili.

Protože ta fronta teď není ani tak na Ukrajině, kde ji jakoby vidíme, ale ta fronta je v Rusku. A jediný, kdo to může definitivně změnit, jsou sami Rusové. Když je všechny začneme zvát do zahraničí a všichni vyjedou, tak tam nebude jaksi mít kdo tu situaci řešit. Oni si to musí teď vybojovat sami.

Občas jsem se v Rusku, se setkávala s takovým tím přátelským objímáním a poplácávání po ramenou: „Však jsme všichni Slované.“ Slované jsme, Ukrajinci jsou taky Slované. Jaký je rozdíl mezi Ukrajinci a Rusy?

Určitě je a určitě se zvětšuje. Když s někým žijete po desetiletí a mnohem déle, a Ukrajinci s Rusy žili velmi dlouhou dobu, tak máte spoustu společného. Ale když se vaše cesty rozejdou, tak najednou ty rozdíly, které tam někde dřímou, velmi rychle vylezou na povrch. Takže si myslím, že Ukrajinci ušli obrovský kus cesty tím, že jim se na rozdíl od Rusů podařilo zavést základní instrumenty demokratického řízení státu, a to jsou svobodné volby a svobodná média.

Bylo fantastické sledovat – jak se na Ukrajině objevila svobodná média, jak lidi začali diskutovat, přestali se bát. To v Rusku není.
Petra Procházková

A přes to všechno, co na Ukrajině bujelo, ta příšerná korupce, nechuť k dodržování zákonů – protože čím dále jdete na východ, tím je zákon jakoby marginálnější věc. To všechno třeba nás velmi odděluje od Ukrajinců, to si nebudeme nalhávat. Jejich vztah k dochvilnosti, k alkoholu a tak dále. To všechno je tam jinak a víc nám to připomíná Rusko.

Ale ten zásadní rozdíl je opravdu v tom uvědomění si Ukrajince, že je občan. Ten rozpuk občanské společnosti, který nastal po roce 2014, byl obdivuhodný, takový jsem nikde neviděla třeba v novinařině. To bylo fantastické sledovat – jak se objevila svobodná média, jak lidi začali diskutovat, přestali se bát. No a to prostě v Rusku není. A tímto Ukrajina Rusku strašně utekla. Za pár let.

Pomohlo by Rusku, kdyby si přiznalo zločiny stalinismu, jako se němci vyrovnali s nacistickou minulostí? Jak Petra Procházková vidí oficiální ruská média? A jaká je Ukrajina, kterou poznala na vlastní oči? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , and | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.