Sklovina je mrcha nezkrotná. Když uděláte chybu, ukáže vám ovšem nový směr, popisuje sklář Pačinek
Když se jeho nejznámější dílo ve filmu tříštilo na kusy, prožíval paradoxně štěstí, že si skleněné sochy zahrály hlavní roli. Sklářského mistra Pečinka nemrzí ani nepodarky. „Vypadá to jako chyba častokrát, ale ta chyba po čase ukáže nový směr. Takže jsem strašně moc věcí zkazil, abych se něco naučil,“ líčí Jiří Pačinek ve své sklářské dílně, kam za ním na návštěvu přijela Lucie Výborná. Čím jej řemeslo chytlo? A dává výrobku duši sklář, nebo až jeho vlastník?
Vím, že nejsi ze sklářské rodiny, že jsi poprvé vstoupil do sklárny v 15 letech, když tě kamarád zatáhl do Nového Boru. A tam se stalo něco úplně úžasného. To se stalo čím, pohledem na pec?
Tam se to potvrdilo a dodělalo, protože jsem pár měsíců předtím, než jsem se do sklárny dostal, viděl krásný seriál. Synové a dcery Jakuba skláře a zamiloval jsem se už na dálku, přes televizi.
Díky kamarádovi jsem se pak dostal do Nového Boru. Když jsem viděl tu žhavou hmotu nejen v televizi, ale fyzicky – dokonce jsem si mohl i nabrat, což mi nešlo a popálil jsem se – bylo to neskutečně hrozné, ale krásné. Ten den jsem se vrátil domů a říkám: mamčo, já budu sklář.
Čtěte také
Tenkrát máma řekla: dělej si co chceš, ale dělej to dobře. To bylo fajn.
Maminka byla moudrá. A je to tím, že ta hmota obsahuje tolik možností a že když se to pokazí, tak se dá přetvořit, nebo co tě tam tak chytlo?
To, že je to žhavá hmota, která je tak úžasná – některé lidi to přitahuje a některé zničí, že utratí všechny peníze a změní své plány, tak mě to uchvátilo podobně.
Když s tím materiálem pak pracuješ, tak ta sklovina je taková mrcha, že když ji nedokážeš zkrotit, tak ti nabízí další možnosti. Častokrát to vypadá jako chyba, ale ta chyba ti po čase ukáže nový směr. Takže jsem strašně moc věcí zkazil, abych se něco naučil.
Dá se mluvit třeba o tom, co se ti podařilo vytvořit nového díky chybě?
No jasně, spousta našich technik, které dnes používám. Útvary ve skle vevnitř – které vypadají, že jsou ve skle, ale nejdřív musí být na povrchu, až přesklením další hmotou vevnitř vznikne krásná situace – to jsem se naučil díky chybám.
Čtěte také
Hodně děláme medúzy, medúzový svět. Pro mořské pozadí uvnitř dělám různé bubliny, různé střepy zamotám a pomorduju. Teprve tím nabráním další vrstvy přes to vznikne krása, která není na začátku vidět.
Sklo v hlavní roli
Já jsem viděla film s Danielem Craigem a Edwardem Nortonem, myslím, že to byla tak dva roky stará detektivka. Nevím, jak se ten film jmenuje, ale bylo to úplně šílené: mlátí tam skleněné sochy, byly to nádherné kousky. Až ex-post jsem se dozvěděla, že jsi všechny ty věci dělal ty. Tebe to nebolelo, když jsi ve finále viděl, jak ti tam všechno rozmlátili?
Nebolelo mě to. Já jsem byl šťastný. Věděl jsem, že se to sklo bude ničit, ale když jsem ten film viděl, jak s tím slavné herečky mlátí o zem, tak jsem si uvědomil, že to sklo si vlastně zahrálo hlavní roli. To pro mě byla taková krása a štěstí: že to sklo bylo víc než jen sklo, trošku jako herec. Spousta lidí, z ciziny a sběratelé umění, nám po tom volala a říkala: hele, není to náhodou od tebe?
Byly tam ale sochy, které byly opravdu velké. Ve své laické hlavě si umím představit, že nebylo úplně lehké je udělat.
Asi bylo lehčí je rozmlátit, to je jasné. Výtvarník Johnny Dexter, který tady s námi strávil celou dobu výroby, po nás podle návrhu, který přivezli, chtěl nejlépe stoprocentně to samé. Návrhy měly nějaké velikosti, rozměry, všechno ve 3D samozřejmě, všechno v křišťálu.
Čtěte také
Z nás kluků sklářů vycucnul vše, co jsme se do té doby naučili. Všechny různé techniky, technologické postupy slabostěnné i silnostěnné, motivy zvířecí, motivy různých váz – vycucnul z nás to nejlepší, co jsme v danou chvíli měli.
Takže to, že se to rozflákalo, nevadí.
Nevadí. Vždyť můžeme udělat nové.
Duši dává sklář, anebo duši dává potom člověk, který má ten předmět doma a komunikuje s ním, ať už je to váza nebo socha?
Je to propojené. Naučil jsem se za ty roky, co jsem vytvořil strašně moc plastik pro určité lidi na míru, když to dělám před nimi – lidé ke mě přijedou a stráví se mnou čas, jako teď ty – že to se mnou prožívají a častokrát prožijí i neúspěch, že to není úplně přesně, jak jsme se domluvili.
Ale když vidí, jak to vzniklo a jak to se mělo stát, tak si pomyslné chyby váží, protože vědí, proč se to stalo, proč se určitý detail nepovedl přesně tak, jak jsme si řekli. Ale ti lidé to navnímali, viděli a už to nechtěli měnit.
Podařila se výroa andělíčka s vlasy po vzoru Lucie Výborné? Poslechněte si celý rozhovor ze sklářské dílny.
Související
-
Deštníkářské řemeslo ve Varšavě přežilo cara, války i komunismus. „Pak ale přišli Číňani...“
Prý je jednodušší rozbitou věc vyhodit než ji opravit. V deštníkové klinice v centru Varšavy si to nemyslí. Už skoro 140 let ji tam provozuje jedna rodina.
-
Miloš Vacík: Pořád žiju v rytmu samby. Vášnivě jsem se ale zamiloval i do skla. Je to dobrodružství
Bubnovat toužil už jako dítě. Naplno k hudbě ale vystudovaný výtvarník Miloš Vacík zběhl, až když objevil krásu brazilské samby. Může samba léčit? A čím ho uhranulo sklo?
-
Rozhovor je pořád řemeslo, ale řemeslo v tom nejlepším slova...
Jiné jméno, exkluzivní moderátorka, lepší vysílací čas. To jsou změny, které přinesl rok 2017 pro tradiční pořad Host Radiožurnálu. Přes všední dny můžete oblíbené ...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka