Na Papui Nové Guineji pracuji na výzkumu, našla jsem si tam manžela a zažila i přepadení, vypráví bioložka

20. říjen 2022

Bioložka Kateřina Sam pracuje se svým výzkumem na Papui Nové Guineji i v Austrálii. Zkoumá tam potravní sítě, což znamená výzkum na jeřábu nad korunami stromů i číslování a kontrolování jednotlivých listů. Na Papui Nové Guineji si našla i manžela. Jak zvládla po přepadení doputovat se svázanýma rukama do civilizace? „Neměla jsem ani tak strach sama o sebe jako o to, abych nepřišla o ruce,“ popisuje. Jak se cítí v místní komunitě? Poslechněte si celý rozhovor.

Když s vámi na Papui Nové Guineji půjdu do práce, polezeme na stromy?

Na stromy ne, výšek jako takových se bojím. K naší práci potřebujeme jeřáby, tam je to přece jenom bezpečnější. Pracujeme z gondoly, která se pohybuje nad korunami stromů. Na takových jeřábech pracujeme nejenom na Papui Nové Guineji ale i v Německu, Japonsku i Číně. Jeřábů je po světě asi jedenáct. My jsme pracovali na šesti z nich.

Čtěte také

Bojíte se výšek a pracujete v gondole zavěšené třicet metrů nad zemí?

Ano, přesně tak. Opravdu jsem chtěla vědět, co se v korunách stromů děje, protože většina výzkumů, která se zabývá potravními sítěmi, které mě zajímají, byla doposud dělána jen na zemi tak do dvou metrů výšky, kam lidi dosáhli. A většina živočichů i listoví, které je hmyzem a dalšími zvířaty požíráno, se nachází právě nahoře. Tak jsem musela vylézt.

Abyste zjistila, jak se v korunách stromů hoduje, musíte monitorovat jednotlivé listy. Jak to děláte? Číslujete si je a pak sledujete okus?

Přesně tak, to je bohužel nejtěžší část práce, kterou máme. Abychom zjistili, kolik biomasy hmyz sežere, potřebujeme každý mladý list, ve chvíli, kdy se rozvine, očíslovat. V tu chvíli nemá žádné poškození a potom se po 4 až 6 měsících znovu k listu vrátíme, nafotíme ho a spočteme, jak velká část byla sežraná.

Noc jsem proseděla s rukama svázanýma za zády, brousila gumu o kámen a doufala, že se mi ji podaří sundat, abych o ruce nepřišla.
Kateřina Sam

Jak se stromy proti okusu brání?

Mají dva druhy obrany. Přímou, která je zabudovaná v listu, což je obrana proti hmyzu, kterému říká „Nejez mě“, anebo rovnou zařídí to, že hmyz po sežrání listu chcípne. Druhá obrana je takzvaně nepřímá. Ta funguje skrze vyšší potravní sítě. Je to chemická obrana, která se vylučuje do vzduchu.

Ve chvíli, kdy housenka žere list, z něj do vzduchu unikají těkavé látky. Tyhle látky jsou schopni detekovat predátoři, třeba ptáci nebo parazitoidi, kteří do housenek kladou vajíčka. Tihle predátoři a parazitoidi přiletí k listu, který vylučuje chemickou látku, najdou tam hmyz a buď ho sežerou, nebo si z něj udělají líheň.

Na ostrově vás také přepadli. Jak jste dokázala dva dny a jednu noc putovat sama tropickým deštným pralesem se svázanýma rukama a bez bot?

Musela jsem. Nemohla jsem čekat v místě přepadení, musela jsem se dostat někam do civilizace. Tušila jsem, že když půjdu po proudu řeky, dorazím na nějakou vesnici. Tak jsem se vydala podél řeky a šla jsem, dokud jsem do vesnice opravdu nedorazila.

Ochránci přírody nebo vědci platí asistenty, ale ti vydrží jenom do té doby, než přijde těžařská společnost, která jim nabídne dvojnásobek.
Kateřina Sam

Jak jste spala?

Blbě. Popravdě jsem vůbec nespala. Měla jsem ruce svázané pevnou gumou, která strašně řezala. Snažila jsem se ji za sebe dostat, ale s rukama za zády to moc nejde. Neměla jsem ani tak strach sama o sebe jako o ty ruce, protože mě začaly nejdřív brnět a pak už jsem je necítila. Tak jsem noc proseděla, brousila gumu o kámen a doufala jsem, že se mi ji podaří sundat, abych o ruce nepřišla. V takovém mentálním rozpoložení jsem opravdu spát nemohla.

Je tam hodně lidí, kteří drancují zemi?

Je jich tam dost. Spousta čínských společností, které tam jezdí a zkoumají, co by se kde dalo najít. Těží se tam nikl, kobalt, zlato. Spousta těžařských společností těží dřevo. Země je pořád dost bohatá a ostatní toho využívají.

Čtěte také

Prodávají se místní kmeny těžařským společnostem snadno? Dá se tomu nějak zachránit?

Dá, ale musíte si uvědomit, že ti lidé opravdu třeba silnici chtějí, chtějí peníze pro děti na školné. Kdo dřív přijde a nabídne víc peněz, ten tu jejich zemi teoretiky dokáže koupit.

My jako ochránci přírody nebo vědci třeba vyplácíme mzdy, platíme naše asistenty, ale oni s námi vydrží jenom do té doby, než přijde těžařská společnost, která jim nabídne dvojnásobek. Nedojde jim, že sice dostanou dvojnásobek, ale v tu chvíli ten les prodají a už nic mít nebudou. Zatímco pokud si les zachovají a budou spolupracovat s nějakou organizací, budou mít neustálý přísun peněz z platu.

To je třeba nějak vybalancovat a neustále vysvětlovat. Je to dost složité, protože těžařské společnosti mají mnohem větší obrat, dokážou nabídnout mnohem víc.

Kolik je na Papui Nové Guineji jazyků? A jak tam funguje ekonomické zajištění mezi rodinnými členy? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , agf
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová