Telefony bez tlačítek a koktejly s kyslíkem, život v sovětském tajném podniku Baltijec měl své podivnosti

Kdysi po tomhle schodišti stoupaly zástupy zaměstnanců do některého z devíti rozlehlých pater. Dneska sem nanejvýš zabloudí holubi a občas menší skupinka nadšenců. Zašlou slávu zdejšího závodu tu připomíná mnohé: od dámských lodiček povalujících se u kancelářského stolu až po zažloutlou techniku a stohy a stohy dokumentů.

„Tady byl jeden z archivů. Jak vidíte, dokumenty tu skladovali pěkně popsané. Krásným, úhledným písmem. Naprosto vzorovým,“ ukazuje místnost plnou regálů vedoucí programů pro veřejnost v muzeu města Narva a pro dnešek i průvodkyně Jana Ivanovová.

Tajemný podnik

Po druhé světové válce na místě někdejší továrny na barvení textilu vyrostl závod opředený tajemstvím. Mezi zástavbou, přímo kousek od hlavního náměstí plánovali Sověti postavit závod na obohacování uranu. Místo Narvy ale volba nakonec padla na asi 30 kilometrů vzdálené Sillamäe na pobřeží Baltu.

Narvě se tak vyhnul osud takzvaného uzavřeného města, kdy pohyb dovnitř i ven byl přísně omezený a cizinci tam nesměli vůbec. Pod drobnohledem byli ovšem i zaměstnanci narvského závodu.

„Při nástupu na závod všechny bezpodmínečně prověřovala KGB. Zaměstnanci museli mít ideální profil. Bylo to důležité, protože závod byl utajený. Dvacet let neměl dokonce žádný název ani adresu.“

Jistá byla jen schránka na poštu 

Dlouho všude figuroval jediný údaj: poštovní schránka číslo 2. Teprve v roce 1966 dostal závod název Baltijec. Svého času zaměstnával na pět tisíc lidí, z velké části z Ruska. Do estonské Narvy je lákali na vysoké platy a sociální výhody. Baltijec nabízel bydlení pro mladé rodiny, vlastní ozdravovny nebo dětské tábory. A zaměstnance si předcházeli i přímo na pracovišti.

Čtěte také

Estonská pevnost Patarei připomíná vězení jako z hororu. Pro sovětské vězně to byla denní realita

„Byl tu i bar a kromě jiného tam například podávali koktejl s kyslíkem, o kterém se mělo za to, že zlepšuje imunitu. Dělali to s ohledem na to, že se tu často pracovalo s radioaktivními zařízeními.“

Oficiálně se tu vyráběla všemožná zařízení a stroje pro sovětské zdravotnictví, dopravní průmysl i domácnosti. Vznikaly tu ale svého času i díly pro západní fotoaparáty Polaroid. A na sklonku 80. let dokonce první estonské osobní počítače Juku. Tohle všechno ovšem maskovalo i utajenou výrobu pro vojenský a jaderný průmysl.

„Mohli tu dělat výkresy celých předmětů, nebo nějaké malé součástky. Někdy dokonce ani člověk, který pracoval na výkresu, nevěděl, co to vlastně je.“

Při nástupu do zaměstnání všechen personál prověřovala sovětská tajná služba KGB. Běžná výroba totiž maskovala i tu pro potřeby armády a jaderného průmyslu|foto:Ivana Milenkovičová, Český rozhlas

Tajné dokumenty musely pryč

Dodneška tu v kovových zásuvkách zůstala řada nákresů. Ty utajené ale nejspíš skončily v Moskvě. Jak dodává Jana Ivanovová, po rozpadu Sovětského svazu nezůstaly dokonce ani v estonských archivech.

O tom, že Baltijec nebyl jen tak ledajaký závod, dodnes svědčí telefony v kanceláři ředitele. Některé totiž vůbec nemají tlačítka.

Čtěte také

Jak se z Luthera stal Stalin. Příběh bronzové sochy v estonském Tallinnu připomíná absurdní drama

„Oficiálně závod spadal pod ministerstvo všeobecného strojírenství, ale neoficiálně, jak všichni dobře chápali, byl přímo podřízený Moskvě a byl součástí ministerstva pro jadernou energii a průmysl, takže odsud vedla nejspíš přímá linka do Moskvy. Proto taky některé telefony nemusely mít tlačítka, volat a přijímat hovory se daly jenom z jednoho míst,“ popisuje Jana Ivanovová. 

Baltijec jenom o dva roky přežil Sovětský svaz, další dekádu a půl pak v staré centrální budově sídlila nástupnická firma. A od té doby se tu čas zastavil. A to doslova. Všechny hodiny tu totiž ukazují stejně: čtyři hodiny a dvě minuty.