Jak se z Luthera stal Stalin. Příběh bronzové sochy v estonském Tallinnu připomíná absurdní drama
Po celém Estonsku najdete nespočet upomínek na éru sovětské nadvlády – megalomanské betonové stavby, stalinská vězení a taky spoustu památníků, pomníků a soch. Asi největší koncentrace posledně jmenovaných památek se dnes nachází v zahradě paláce Maarjamäe v hlavním městě Tallinnu. Na sbírku unikátních sovětských monumentů, kterou spravuje tamní historické muzeum, se zašel podívat reportér Tomáš Jelen.
K dobře čtyřmetrové soše sovětského diktátora mě vede historička Cäroly Antonová. Josif Vissarionovič se nad námi tyčí ve své typické póze – pravou ruku schovanou ve dvouřadém kabátu, na hlavě důstojnickou čepici s pěticípou hvězdou.
Čtěte také
„Tahle socha Stalina je nesmírně zajímavá, má totiž dvojitou osobnost. Původně to byla socha reformátora Martina Luthera, kterou roztavili a vytvořili z ní Stalina. Je unikátní také proto, že moc jiných Stalinových soch se v Evropě nedochovalo. Většina z nich byla zničena po jeho smrti v 50. a 60. letech,“ vypráví Cäroly.
Na minulost se nesmí zapomenout
Leninové jsou tady hned čtyři vedle sebe – jedna metr vysoká hlava, dvě o něco větší busty a nakonec stojící bronzový bolševický vůdce v nadživotní velikosti.
„Je to složité. Lidé, kteří si je pamatují, nemají na představitele sovětské moci nejlepší vzpomínky. Spousta soch je také zničená. Některé se nám sice podařilo zachránit, ale nemají třeba hlavu nebo ruku,“ popisuje průvodkyně.
„My jsme ale muzeum historie a je naší odpovědností, a hlavně povinností ukazovat minulost takovou, jaká byla. A toto místo k tomu slouží – jsou tu sochy z celého Estonska.“
Nepovedená revoluce
Čtěte také
V kruhovém uspořádání tu najdete 21 památek, od malých, jen pár desítek centimetrů vysokých bust přes kamenné skulptury a už zmíněné bronzové sochy sovětských vůdců až po největší exponát – masivní kovový monument sestávající asi z deseti postav. Některé mají v rukou zbraně a už na první pohled z nich čiší duch revoluce.
„Je to pomník, který se vztahuje ke komunistickému puči z roku 1924. Estonsko byla tehdy svobodná země a komunisté se neúspěšně pokusili svrhnout vládu. Neměli totiž dostatečně velkou podporu,“ vysvětluje Cäroly Antonová.
„Monument stál v polovině 20. století v centru Talinnu a místní si dělali legraci, že je na něm zobrazených všech deset lidí, kteří se tehdy o puč pokusili.“
Poslední Lenin
Příběh se váže i k jediné čistě mramorové soše, která je součástí expozice. Je to bílá busta Lenina, která nikdy nebyla umístěna ve veřejném prostoru. Vznikla totiž na konci 80. let, tedy těsně před obnovením nezávislosti Estonska, a ze sochařského ateliéru tak putovala rovnou do depozitáře zdejšího muzea.
Související
-
Peklem na břehu Tallinského zálivu prošel i prezident. Ze sovětského vězení je dnes muzeum
Od roku 1940 byla estonská pevnost Patarei obávaným žalářem. Dnes je v ní výstava, která na příbězích jednotlivých vězňů ukazuje, jak fungovala totalitní mašinerie.
-
Jak se žilo disidentům v přísně střeženém sovětském vězení?
Zóna Perm-36 byla za sovětských dob místem, kde tajná policie KGB nechala zřídit věznici. Dnes je z ní muzeum, které rozhodně stojí za návštěvu.
