Slovinské pobřežní město Izola podle legendy před zkázou zachránila bílá holubice

Pískovcové útesy u Izoly. Průliv, který původní ostrov dělil od pevniny, byl mělký a široký asi 10 metrů
Pískovcové útesy u Izoly. Průliv, který původní ostrov dělil od pevniny, byl mělký a široký asi 10 metrů
0:00
/
0:00

Původně to byl ostrov, ale už přes sto let je pevně spojený s pevninou. Město Izola ve Slovinsku láká turisty na své pláže a také na legendu o zázračné záchraně města před nájezdem flotily Janovské republiky. Vyslechl si ji zpravodaj Pavel Novák.

Irena Zavrtaniková, průvodkyně po písečných útesech u Izoly, je příliš mladá, aby to pamatovala, ale přesvědčivě vypráví o tom, že Izola byla ostrovem až do konce 19. století. Tehdy obyvatelé ostrova i protější pevniny definitivně zasypali úžinu oddělující ostrov od pobřeží. Nebylo to tak těžké. Průliv byl mělký a široký asi 10 metrů.

Dvojjazyčné město

V Izole, stejně jako na celém pobřeží Slovinska jsou názvy ulic a míst vždy psané slovinsky a italsky. Iztok Žerjal se vyzná v uličkách Izoly a vysvětluje, že v minulém století bylo slovinské pobřeží pod nadvládou Itálie a dodnes zůstala v této bývalé jugoslávské republice velká italská menšina.

Půl dne ostrov, půl dne pevnina. Život ostrova Lindisfarne řídí příliv a odliv

Odliv občas může zaskočit i majitele plavidel u břehů ostrova

Ostrov Lindisfarne, ležící u břehů severovýchodní Anglie, není ostrovem v pravém slova smyslu. Geografové by ho nazvali přílivovým ostrovem. Když příliv opadne, vynoří se zhruba kilometrová šíje se silnicí. Když hladina stoupne, cesta zase zmizí.

Pár kilometrů severně za hranicemi je italský přístav Terst a 43 kilometrů pobřeží na poloostrovu Istrie připadlo jugoslávské republice Slovinsko definitivně až v roce 1954. Díky historickým turbulencím se ale dnes všichni na slovinském pobřeží učí od 1. třídy italštinu a ovládají ji, jako když bičem mrská.

Oblázky a vítr

Pláže v Izole jsou oblázkové. Největší z nich se nachází na ostrohu Petelini a je zvláštní tím, že tu najdete i jakási zábradlí, která vedou přibližně pět metrů do moře. To proto, aby se do něj pohodlněji vcházelo, protože kamínky mohou přeci jen trochu tlačit do chodidel.

Podle průvodce Iztoka Žerjala jde o vůbec největrnější místo v Izole. Proto je tu také parka stromy, aby bylo kam se před větrem schovat. Zdejší pláž je ale jen jednou z mnoha. Odsud na dohled je pláž St. Simon, kde na návštěvníky čekají tobogány a další atrakce. A ještě o kousek dál je dokonce dětská pláž nebo pláž pro psy.

Oblázková pláž Petelini je vybavena i zábradlím, aby se koupajícím lépe vstupovalo do vody

Jak město zachránila bílá holubice

Když se vzdálíme od oblázkových pláží, vystoupáme k chrámu sv. Maura, patrona města, ze 14. století. K němu se váže pověst, kterou Iztok Žerjal nadšeně vypráví:

V roce 1380, kdy město patřilo Benátské republice, válčili Benátčané s Janovany. Tehdy přijela k Izole janovská flotila s cílem vypálit město. Obyvatelé se uchýlili do kostela svatého Maura a modlili se, aby je zachránil.“

Legenda o nešťastné lásce přispěla k záchraně hradu Veliki Tabor na severozápadě Chorvatska

Soud krásné Veroniky v podání herců na nádvoří hradu

Bílé zdi a červené střechy hradu Veliki Tabor svítí na zalesněném chorvatském návrší už z dálky. Kdo nezná historii hradu, toho jen stěží napadne, že by tam mohlo třeba také strašit. Podle středověké legendy ovšem hradem bloudí duch dívky zazděné kdesi v jeho hradbách.

Podle legendy tehdy padla na moře hustá mlha, ve které se lodě nemohly orientovat, kde je pobřeží. Z vrcholu zdejší zvonice vyletěla bílá holubice a přeletěla nad janovskými loděmi. Námořníci věděli, že holubi nikdy nelétají daleko od pobřeží, a vydali se za ní, ovšem na volné moře.“

Tak se Izola vyhnula útoku Janovanů a ti už se nikdy nevrátili, říká legenda. Skutečnost je, že do Izoly stojí za to se vracet. Třeba jen proto, že je tam hezky.

Spustit audio
autoři: Pavel Novák, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související