Připravit tradiční slovinský dezert doma prý není nic těžkého. V restauraci na to potřebují povolení
Když se řekne Slovinsko, člověk si nejspíš vybaví Alpy, Postojenskou jeskyni nebo třeba ušlechtilé lipicány. Úchvatná je ale také tamní gastronomie. Slovinci hodně dbají na kvalitu surovin, ze kterých vaří, a snaží se používat lokální a sezónní potraviny. Své místo mají ve slovinské kuchyni i tradiční recepty. Jedním z nich je prekmurska gibanica. Aby restaurace směla tento dezert s označením zaručená tradiční specialita podávat, musí na to mít speciální certifikát.
„Na spodní vrstvu křehkého těsta nejdřív přijde maková náplň, na ni dáte vrstvu taženého těsta a potřete roztopeným máslem a tvarohem,“ popisuje, jak se dělá správná prekmurska gibanica, paní Biserka, která je kuchařkou v nejstarší restauraci slovinské Kranjské Gory.
„Pak přikryjete znovu taženým těstem, na které tentokrát přijde ořechová náplň, pak zase těsto a jablečná náplň. A to všechno ještě jednou zopakujete ve stejném pořadí.“
Šestipatrový dezert? Nic obtížného!
Upéct tenhle dezert prý není nijak obtížné. Paní Biserka se to naučila od žen z Prekmurja – to je region, kde prekmurska gibanica vznikla.
„Zkuste to taky,“ vybízí a přidává varování: „Jen nezapomeňte, že na dno pekáče musíte dát silnější vrstvu těsta a náplně je potřeba střídat tak, aby jedna vrstva byla suchá, další mokrá, pak zas suchá a tak pořád dokola.“
Péct premkurskou gibanicu doma, nebo v restauraci či cukrárně je ale velký rozdíl. Aby ji podnik mohl pod tímto názvem nabízet, musí se držet tradičního postupu. A jak říká paní Alenka, majitelka restaurace v Kranjské Goře, její kuchařka musí každý rok projít zkouškou.
Dezert pod dohledem
„Jednou do roka k nám přijde komise, pro kterou paní Biserku musí gibanicu upéct. Komise zhodnotí, jestli je vše, jak má být – zda je gibanica správně sestavená, jestli náplně během pečení zůstaly oddělené, jestli ji umíme správně nakrájet,“ vypočítává jednotlivá kritéria.
Komise zhodnotí, jestli je vše, jak má být – zda je gibanica správně sestavená, jestli náplně během pečení zůstaly oddělené, jestli ji umíme správně nakrájet.
Když je komise spokojená, restaurace dostane svůj certifikát. Musí za něj sice něco zaplatit, podle paní Alenky to ale rozhodně neznamená, že by se dal jednoduše koupit. Kdyby ano, mělo by ho zřejmě mnohem víc podniků. V celém Slovinsku je jich ale jen asi čtyřicet.
„Ne všichni o certifikát stojí, obnáší to totiž i řadu povinností. Každý rok se musíme účastnit semináře Sdružení výrobců prekmurské gibanice. Pokaždé, když ji upečeme, musíme to zapsat. Stejně tak musíme evidovat, kolik kousků jsme prodali. Celkově vzato to není až tak snadné,“ shrnuje majitelka restaurace.
Nikdo není dokonalý
Jdu se ještě rozloučit s paní Biserkou, která mě nabádá, abych si doma zkusila prekmurskou gibanicu také upéct. Nemusím ji prý dělat ani tak vysokou, stačí čtyři patra. „Příště až přijedete, tak mi povíte, jak se vám povedla,“ usmívá se kuchařka.
A nemám si lámat hlavu, když nebude dokonalá. Přestože má Biserka už dvě stříbrné medaile ze soutěže v pečení této tradiční dobroty, přiznává, že i jí se občas úplně nepovede.
