Puberta dětem z dětských domovů vyplavuje traumata. To, s čím k nám přišly, vás nenechá chladným, říká ředitelka domova

Když se řeklo „dětský domov“, v 80. a ještě 90. letech to byly většinou velké skupiny, 15 dětí. Jak to vypadá teď? Kdybychom se podívali třeba do Dětského domova Staňkov, který vedete?

Máme velkou novinku, přistoupili jsme k transformaci dětského domova, využili jsme projektů z Národního plánu obnovy, takže otevíráme i ve vedlejším městě, v Holýšově, dvě rodinné skupiny, v jedné jsou 4 děti, v druhé 6 dětí. Ve Staňkově máme šesti-, maximálně sedmičlenné rodinné skupinky.

Čtěte také

Pomáhají dospět mladým z dětských domovů. Být Patronem vyžaduje frustrační toleranci, říká garant projektu

Proč jsou ty rodinné skupiny výhodnější?

Obrovská výhoda je v tom, že žijí způsobem podobným rodině. Sami si hospodaří, vaří, uklízí, perou, mají společné aktivity a odpadají ty „ústavní prvky“, třeba školní jídelna, různé nástěnky a podobně. Je to mnohem lepší pro děti, vytváří se tam více důvěra mezi dětmi a vychovateli. Pozorujeme, že děti lépe prospívají.

Zajímalo by mě, jak to zvládáme s těmi dětmi, které jsou pubertě. Myslím si, že dokud jsou to menší, roztomilé děti do deseti až dvanácti let, zvládnout se to dá. A potom přijde výbuch a s ním se asi stane i spousta věcí, na které jste připraveni... Co se děje v té pubertě?

Spousta věcí. Někdo má pubertu klidnou, dojde k nějakému odseknutí, stačí si s dítětem v klidu promluvit, někdo má pubertu bouřlivou. Tam se snažíme jednak promlouvat o tom, co se děje, jednak máme psychoterapeutku. Takže když jsou větší problémy a dítě v pubertě reaguje na nějaké své trauma, nastupuje odborná péče a snažíme se dítěti pomoct.

Vyplaví se traumata dětí z dětských domovů v té pubertě? Otevře se to tam?

Tam nejvíc. Dítě mnohdy neví, co samo se sebou. Ještě má nálož z původní rodiny a tam to bývá bouřlivé období.

Nálože z původní rodiny jsou někdy nesnesitelně těžké. V některých bývalých rodinách byly drogy, brutální týrání, zneužívání... Už jste toho slyšela tolik, že to berete jako součást své práce, nebo je pořád něco, co vás dokáže vnitřně zasáhnout? Když si člověk řekne: Tohle přece není možné, že někdo udělá svému dítěti...

Dokáže mě to zasáhnout. Znám i několik opravdu brutálních příkladů týrání. Třeba když k vám přijde dítě, které má jizvy po spáleninách cigaretou, nebo má na zádech pruhy, když ho otec mlátil hadicí od pračky naplněnou betonem... to vás nenechá chladnou.

Jak může člověk pomoci dětem ve vašich zařízeních? Co je možné udělat?

Čtěte také

V dětském domově nás navštěvují „tety“, k jedné jezdím i na víkendy, popisuje devítiletá Sofie

Je několik možností. Můžete kontaktovat nejbližší dětský domov a domluvit se s nimi, jestli s něčím nepotřebují pomoci, nebo existuje tzv. hostitelská péče, kdy si můžete po domluvě vzít dítě na procházku nebo potom i k sobě domů, spolupracovat s nadacemi, domluvit se, jak byste mohla dítěti pomoct. Třeba jedna nadace má projekt Přál bych si, splní přání dětem nebo přispívají dítěti různými spořeními, až půjde do dospělosti, nebo podporují jeho vzdělávání. Stačí se podívat na webovky nadací a určitě najdete, co potřebujete najít.

Znám jenom Dobré víly dětem. To je jediné, co se mi vybaví v tomto duchu...

Zkuste Dejme dětem šanci. Tam mají několik pěkných projektů. Úzce s nimi spolupracujeme, pomáhají třeba odcházejícím dětem výbavou. Tam najdete také dobré tipy na pomoc.

Co musím umět, abych se stala tetou v dětském domově? Jaké musím mít vzdělání, co musím být za člověka?

Podmínkou je pedagogické vzdělání s doplňující speciální pedagogikou, takže nejméně maturita plus čtyřsemestrální studium speciální pedagogiky. Co se týká člověčenství, tak samozřejmě mít velkou empatii, trpělivost, houževnatost, velké srdce.

Jinými slovy, když nebudu srdcařka, nevydržím ani rok v dětském domově.

To nevydržíte, určitě ne.

Souvisí to nějak s finančním ohodnocením práce vychovatelů a vychovatelek?

Myslím si, že jsme trošku podceněni. V porovnání s učiteli jsme o dvě třídy níž v tarifní tabulce, takže těžko získáme třeba vysokoškolsky vzdělané vyučující, protože raději jdou do školy a mají tam dejme tomu 25 hodin a prázdniny. Kdežto u nás je to práce celoroční.

Čtěte také

Neposílejte plyšáky do dětských domovů, radši si sjednejte hostitelskou péči, vyzývá Ondřej Vala z Úřadu ombudsmanky

Bavily jsme se o tom, jakým způsobem můžeme pomoci. Projeví se v předvánoční době ten zvýšený zájem?

Určitě se to projevuje. Je několik akcí: Vánoční stromečky, Daruj hračku, Přeju si nebo Milý Ježíšku... Je několik akcí, kdy si děti kreslí přáníčka. A je zajímavé i vidět, jak se přáníčka proměňují, jak děti směrem k dospělosti už si přejí ty praktické dárky. Třeba když vědí, že budou příští rok odcházet, chtějí třeba pračku, mikrovlnku... A lidi jim to kupodivu splní! Divím se, že přijde pračka za několik tisíc, jsou tak moc hodní, že dítě obdarují takhle velkým darem. Jsem za to ráda, moc jim děkuju.

Takže na tom nejsme úplně tak špatně.

Myslím, že ne. Najde se spousta hodných lidí, kteří naprosto nezištně pomáhají. Nedávno mi přišel mail od jednoho pána, který nás dlouhodobě podporuje: „Nepotřebujete třeba zaplatit dítěti nějaký jazykový kurz? Řidičský průkaz?“ Máme hodné duše, na které se můžeme obrátit.

Jak náročné bylo pro pracovníky dětských domovů období covidu? Co ve světě oceňují na práci v dětských domovech u nás? A jak to vypadá v dětských domovech na Vánoce? Poslechněte si celý rozhovor.