Selhání může být pro děti z dětských domovů fatální, říká Ditta Pospíchalová. Její organizace jim pomáhá začít samostatný život

17. únor 2025

„Odchází z dětského domova, dostanou 25 tisíc korun, což je maximální odchodné, a musí si sehnat bydlení, zaplatit kauci. A i když jim v tom dětské domovy hodně pomáhají, tak si myslím, že vidina selhání je pro ně ten největší strašák,“ popisuje Ditta Pospíchalová, spoluzakladatelka organizace Dejme dětem šanci, která mladým lidem odcházejícím z dětských domovů pomáhá začít samostatný život.

Dětské domovy dětem pomáhají. Pro spoustu z nich je to jejich pravý domov. Starší děti třeba ani nechtějí do pěstounské rodiny a v dospělosti se rádi vrací na návštěvu, popisuje Ditta Pospíchalová z organizace Dejme dětem šanci

Kolik dětí odchází ročně z dětských domů?

Čtěte také

Z těch, co opravdu odchází do samostatného života, je to na základě naší praxe zhruba jedno dítě z dětského domova ročně. Ale myslím tím, že ukončí školu a odchází do samostatného života. Připravujeme pro děti takové startovací balíčky, což je základní vybavení domácnosti, a když se odstěhovávají do podnájmu nebo ubytovny, tak toto můžou použít.

Médii probíhají informace, že jsou to stovky, tisíce dětí, ale tam jsou zaznamenaná všechna přemístění dětí – ať už jdou do jiného dětského domova, do diagnostického ústavu, zpátky do biologické rodiny... Takže ze záznamů o přechodech z toho vychází mnohem větší číslo, než kolik dětí odchází doopravdy. 

Je pravda, že dítě si v nějaké fázi může samo zažádat, že chce do dětského domova?

Máme několik takových dětí, které podporujeme, které jsou v dětském domově na vlastní žádost. Veřejnost moc neví, že tato možnost vůbec je. Pro mě jsou tyto děti velcí hrdinové a hrdinky, protože jsou schopny si doma vyhodnotit situaci, že třeba chtějí studovat, ale z jakéhokoliv důvodu to není možné… Většinou už jsou pod sledováním sociální pracovnice, ale oni sami si dokážou říct: „Já už tady nechci být, chci radši do dětského domova.“

Čtěte také

A dětský domov opravdu skýtá zázemí pro jejich studium a klid ke studiu, protože rodiny, ve kterých ty děti vyrůstají, jsou většinou sociálně slabé, je tam alkohol, drogy, zneužívání, týrání. Některé příběhy opravdu nejsou hezké, ale myslím si, že když těm dětem pomůžeme, je jich spousta, které jsou strašně šikovné a ta pomoc stojí za to.

Když se po tomto všem dostanu do dětského domova, pomůže mi někdo třeba psychologickou terapií?

Dětské domovy mají svoje psychology. Bohužel ne v té míře, v jaké by to asi bylo potřeba, protože většinou mají psychology externě nebo jenom pro konkrétní děti. My v rámci našich projektů podporujeme nebo sbíráme finanční částky právě na psychologickou pomoc, protože kontinuální psychologická pomoc je pro děti strašně důležitá.

Potřebují mít někoho, kdo s nimi probere to, co se jim stalo. Potřebují mít stálého člověka, kterému můžou věřit

Opravdu potřebují mít někoho, kdo s nimi probere to, co se jim stalo. Potřebují mít stálého člověka, kterému můžou věřit. A samozřejmě to trvá, než se mu otevřou. Takže psychologická pomoc je strašně důležitá. 

Nejnáročnější období

Čtěte také

To musí být hrozně náročné, když mám sedm bratrů a sester a najednou vyrazím do toho svého nového života a rodina nikde.

Přechod do samostatného života je jedním z nejnáročnějších období pro ty děti. Troufnu si říct, že nejen bez naší, ale jakékoliv pomoci je to pro ně opravdu hrozně složité. Asi nejsložitější na tom je to, že nemají nikoho za sebou, že vědí, že teď nastoupím do práce a už jsem na to úplně sám. A jakékoliv selhání pro ně může být fatální.

Vidina selhání je pro ně největší strašák

Pokud odejde dítě z rodiny, nastoupí do práce, která se mu nelíbí, něco je tam špatně, řeknete mu: „Najdi si něco nového. Zatím tady bydlíš, nemusíš nic platit.“ Ale tato možnost pro tyto děti neexistuje. Odchází z dětského domova, dostanou 25 tisíc korun, což je maximální odchodné, a musí si sehnat bydlení, zaplatit kauci. A i když jim v tom dětské domovy hodně pomáhají, tak si myslím, že vidina selhání je pro ně ten největší strašák.

Pomáháte jim startovacím balíčkem, o kterém jste mluvila. To znamená, že dostanou dvě obrovské tašky a když se nastěhují do nového bydlení, tak je vybalí a mají tam ten základ?

Čtěte také

Nejsou to dvě tašky, je to paleta věcí, které když vybalí, tak můžou začít fungovat. Jsou tam lůžkoviny, povlečení, ručníky, žehlička, vysavač, rychlovarná konvice, nádobí, skleničky, hrníčky, příbory, drogistické věci – ať už úklidové nebo pro osobní hygienu.

Jsou to všechno nové věci, získáváme je materiálním plněním buď od výrobců nebo prodejců. A kamkoliv se potom budou přesouvat, tak si to můžou vzít s sebou a mají svoje vlastní vybavení.

Umíte i byty?

Máme dva startovací byty nedaleko našich kanceláří. Každý byt je 4+1. Jsou tam tři pokoje pro tři děti, studující, mladé lidi. V těch bytech můžou být jak studenti, kteří studují tady v Praze, tak děti, které odešly z dětského domova a mají to jako takový startovací byt, než se trošku adaptují, než si našetří nějaké peníze.

Zatím ty byty máme plně obsazené. Musím říct, že naši nájemníci jsou hrozně fajn a naštěstí jsme zatím nemuseli řešit žádné zásadní problémy. Asi si toho bydlení váží.

Jak práci organizace Dejme dětem šanci ovlivnil snímek Viktora Tauše Amerikánka? Proč se rozhodli jít cestou individuálních darů? A jaké mýty okolo dětských domovů ve společnosti panují? Poslechněte si celý rozhovor!

autoři: Lucie Výborná , krt

Související