Adoptované děti si nesou trauma celý život, školy s tím neumí pracovat, všímá si matka dvojčat
Stanislava Hošková je samoživitelka a maminka adoptivních dvojčat. „Po zprávě, že si mohu pro své děti přijet, jsem byla naprosto euforická. Návštěvu jsem raději odložila na druhý den,“ vzpomíná. Běžný život s adoptivními dětmi je ale prozaičtější. S jakými překážkami se každodenně potýká?
Rozhodla jste se být samoživitelkou a adoptovat dvojčata. Není to nadlidský úkol?
O dvojčata jsem žádala z obavy, že jedno dítě na mě bude příliš fixované. Mělo by to těžší, než když jsou dvě. Dcera je hodně úzkostná a bratr pro ni znamená domov. Ale musím přiznat, že je to velmi těžké. Rozhodla jsem se sama, moje samoživitelství byla moje volba, ale spousta žen do toho spadne nechtěně. Musíte zvládat obě funkce, a dokud to nezažijete, neumíte si to představit: pokrýt celý příjem a zastat veškerou péči o děti, logistiku… Spousta lidí mi říkalo, že jsem blázen a musím uznat, že měli pravdu.
Jak život dětí poznamená prvních pár týdnů v kojeneckém ústavu?
To je dlouho známé, profesor Matějček už v 60. letech publikoval výzkum. Vyplývá z něj, že děti z ústavů trpí deprivacemi. Dodnes se najdou lidé, kteří popírají, že ústavní péče dítě negativně ovlivňuje. Často to jsou právě lidé pracující v ústavech, kteří si to berou osobně. Jsem jim velmi vděčná: přes čtyři měsíce mě tam nechali chodit a starat se o mé děti, dokud mi soudkyně nedovolila si je odnést. Na druhou stranu ale na svých dětech vidím realitu...
Čtěte také
Čeho si na svých dětech všímáte?
Moje děti v nemocnici nebyly spolu, na pokoji od sebe ležely dva metry, syn sám v koutě. Děti se v prvních měsících učí, jak se vztahovat ke světu. To můžete korigovat, ale nikdy to nezměníte. Dcera se sice na každého směje, ale jakmile se objevím, začne křičet. Celou dobu totiž cítila úzkost, že jsem s ní nebyla.
Syn trpí poruchou attachmentu, to je u ústavních dětí typické. Musí mít vše pod kontrolou, což je společensky horší: je velmi tvrdohlavý a svéhlavý, na lidi působí nevychovaně. Tvrdě pracujeme na tom, aby se to naučil zvládat, ale třeba ve škole nechápou, že jeho projevy jsou pozůstatek traumatu, které si nese celý život.
Jak probíhal proces adopce? Pomáhají nějak rodičům adoptovaných dětí neziskové organizace nebo stát? A jak Stanislava Hošková se svými dětmi mluví o jejich biologických rodičích? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Žádné dítě nepatří do ústavu. Je na nás, abychom vytvořili rodičům alternativy, říká Julie Kochová
Je předsedkyní spolku Dobrý start, jehož tématy jsou pěstounská péče a péče o děti, které mnohdy dlouho čekají na svoje zázemí. Jak se jim dá pomoci?
-
Vysnili jsme si klasickou rodinu. Žít se ale dá i jinak, říká režisérka Počtová o dokumentu Nerodič
Kdo je správný rodič? A kde končí hranice rodiny? To jsou otázky, na které ve svém nejnovějším filmu Nerodič hledá odpovědi dokumentaristka Jana Počtová.
-
Za rok stát odebere rodinám 1700 dětí, pouze pět procent je skutečně ohroženo, varuje psycholog
Profesor lékařské psychologie Karel Ptáček usiluje o změnu přístupu k zanedbávaným dětem. Nejčastějším řešením je odebrání dítěte, upozorňuje. Jen pět procent je ohroženo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
