Pomáhají dospět mladým z dětských domovů. Být Patronem vyžaduje frustrační toleranci, říká garant projektu

Patron nemá za úkol převzít roli sponzora ani rodiče, ale nabízí svůj čas a životní zkušenosti. Má fungovat také jako pozitivní vzor. Jak to vypadá v praxi?

Jednak k těm penězům: patroni a patronky mají dokonce přísně zakázáno zaplatit i kafe za kluka či holku, což je velké téma. V praxi to vypadá tak, že tam jsou pro ně. My těm patronům a patronkám říkáme, ať je berou úplně do svého života. Pokud třeba jedou do autoservisu nebo mají možnost je vzít na jednání na úřad, ať je vezmou s sebou, aby se ti dospívající učili nápodobou, což je nejpřirozenější způsob výuky.

Čtěte také

Zahradník Filip Šimandl: Snažím se děti vychovat tak, aby měly lepší přístup k životnímu prostředí

Ještě k těm financím: patron může předat dárek jedině o Vánocích. Proč jste řekl, že je to téma? Proč nesmí mladistvému zaplatit ani kafe?

Protože by se z toho stal vztah založený na materiálnu – že když se sejdu se svým patronem či patronkou, tak dostanu kafe, večeři. Nebo mi zaplatí vstupenku do kina, do divadla. Ten vztah by se tím takříkajíc korumpoval. My chceme, aby to byl vztah založený na rovnosti.

Velkým tématem je to kvůli tomu, že se často ozývá: ‚No já ale svému kamarádovi taky zaplatím kafe.‘ Na to my říkáme: ‚Jasně a příště kamarád zaplatí kafe tobě.‘ Ale u těch dětí je zaplatit dvě kafe najednou už poměrně dost peněz. Takže říkám, nedostávejte sebe a je do takové náročné situace.

Máte dost motivovaných patronů? Asi jak kde?

Přesně, jak kde. Praha a střední Čechy – tam jsme velmi vděční za všechny patrony a patronky, máme jich hodně, skoro i víc, než dospívajících, kteří by je chtěli.

Čtěte také

Projekt Patron pomůže mladým mužům opouštějícím dětský domov

Pak jsou regiony, kde se nám opravdu nedaří: třeba Ústecko, kde je hodně dětských domovů, ale vlastně vůbec nemáme patrony a patronky.

Co to dává těmto dobrovolníkům?

Oni sami říkají, že jim to dává pocit užitečnosti, někteří muži říkají, že jim to zlepšilo jejich otcovství. Že si uvědomili, že když tady něco vymýšlí pro cizího šestnáctiletého kluka, že by to mohli vymýšlet pro své vlastní děti. A vlastně jim to dává i nějaký seberozvoj, že nahlédnou své vlastní limity.

Takže opravdu to každému z dobrovolníků pomáhá poznat sebe sama?

Hodně, své limity především. Jedna z věcí, kterou jim říkáme, je, že potřebují mít vysokou frustrační toleranci, protože ze začátku je ten vztah velmi náročný. Většinou nemají zkušenost a i my sami nechceme, aby měli zkušenost v práci v sociální oblasti.