Pěstounství není byznys. Před pěstouny hluboce smekám, říká ředitelka SOS vesniček

Jindra Šalátová

Před 50 lety vznikly v Československu SOS dětské vesničky. Jindra Šalátová je současnou ředitelkou této organizace, ta se ale oproti tehdejšímu záměru trochu proměnila. Jak dnes SOS vesnice fungují?

Historie SOS vesniček je dlouhá několik desetiletí. Ty první ve světě začaly vznikat krátce po válce, do Československa se dostaly o 20 let později. A to díky profesorům Dunovskému a Matějíčkovi. „Zabývali se psychickou deprivací dětí v ústavní péči a zjistili, že děti, které vyrůstají bez primárního pečovatele, se nevyvíjejí stejně jako děti v milujících rodinách,“ popisuje Jindra Šalátová.

SOS vesnice je soubor rodinných domů, prvotní koncept počítal s tím, že v jednom domě bude bydlet 8 až 10 dětí a jedna maminka-pěstounka.
Jindra Šalátová

V typické SOS vesnici se dnes nacházejí nejen samotné pěstounské rodiny, ale i psycholog nebo třeba administrativní pracovníci. „Snažíme se domy ve vesničce používat nejen ku prospěchu pěstounských rodin, ale i ku prospěchu jiným skupinám,“ zdůrazňuje Jindra Šalátová s tím, že pracovníci docházejí třeba i do původních rodin, které jsou ohroženy odebráním dítěte. 

„Děti si nevybíráme“

SOS vesničky jsou dnes pevnou součástí systému sociálně-právní ochrany dětí. „Pěstoun si dnes může zvolit, s kým bude spolupracovat. Děti si nevybíráme, děti chodí k pěstounům a pěstouni potom chodí k nám,“ vysvětluje ředitelka organizace.

SOS vesničky nabízejí domov opuštěným dětem, ale chybějí mámy

děti na hřišti

Stovka opuštěných dětí našla domov v SOS vesničkách. V Česku jsou tři. Nemají ale dost peněz na provoz a chybí i nové mámy. Přitom se tato zařízení hodně zmodernizovala a ve vesničkách mohou žít i partneři náhradních matek. A to bylo dřív nemyslitelné. Pomůže vesničkám tato změna v boji o přežití?

O tom, zda dítě skončí v ústavní péči, nebo u pěstouna, rozhoduje stát – sociální pracovnice a soud. Pokud se vhodná pěstounská rodina nenajde, končí dítě v klasické ústavní péči. 

A jak Jindra Šalátová reaguje na rozšířený názor, že pěstounství je dobrý byznys? „Když slyším a vidím, co všechno pěstouni dennodenně zažívají, velmi hluboce smekám. Málokdo si dovede představit, jaká úskalí pěstounská péče skýtá. Dítě má za sebou dětství plné průšvihů zanedbávání… S tím vším se pěstoun musí popasovat.“

Odreagovat se

Zanedbávané děti, týrané děti, děti sexuálně zneužívané. S těmi všemi se Jindra Šalátová během své práce pravidelně setkává. A nejde o nic jednoduchého. „Je potřeba mít to hodně vybalancované – soustředit se na volný čas, já mám například psy, se kterými běhám po lese. Každý si musí najít svůj způsob,“ popisuje.

Jaké příběhy – šťastné i neveselé – během své práce Jindra Šalátová zažívá? Jak se pěstouni vybírají? A jak dnes ředitelka SOS vesniček vzpomíná na takzvanou kuřimskou kauzu? Poslechněte si celý rozhovor.