Přidaná hodnota toulání se? Ticho přírody je nejlepším učitelem, myslí si moderátorka Toulavé kamery

Jak se mění tuláci? Co chtějí, co znají, co je láká? A jak se vlastně změnila Česká republika za těch 20 let pro ty, kteří rádi cestují? Snažíte se v Toulavé kameře i tohle zmapovat?

Řekla bych, že jsou v něčem náročnější, že vždy na svých toulkách očekávají nějakou přidanou hodnotu. To znamená, že mají rádi různé naučné stezky, kde jsou interaktivní panely, kde se něco dozvědí. Zároveň se toulá spousta lidí s dětmi, rodiny. Stalo se takovým fenoménem, že rodiny hledají aktivity pro své děti, jak ty malé caparty zabavit. Právě ony vyžadují, aby tam pro děti byla nějaká lákadla, na které je nalákají, že teda s nimi na ty výlety půjdou.

Čtěte také

Na prožívání ztráty lesa se dětí nikdo neptá. Uvědomují si roli sucha a člověka, říká psycholožka Klocová

Já to znám od svých dětí. Když řekneme, že jdeme na procházku, tak se jim nechce, ale když tam jsou třeba kvízy k řešení, nějaké hádanky a mohou něco objevovat, tak je to pro ně strašně fajn, to se chytí.

Jen tak, jako že se půjdeme jen projít do lesa, tak to je většinou: ‚musím?‘ a ‚nechce se mi‘. Když k tomu třeba něco sami vymyslíte, třeba nějakou bojovku, tak se na to okamžitě chytí a jdou.

Nenapadlo tě třeba, že by to chtělo změnit nějakým způsobem formát Toulavé kamery? Trošku to upravit?

Ne, já jsem v tomhle konzervativní. Myslím si, že když se podíváš kolem sebe, tak dobré značky se nemění, nebo jenom malinko, že to divák na první dobrou nepostřehne.

My jsme třeba přidali určité rubriky, máme v zimě toulky na lyžích, máme tam toulky po vodě, máme tam i toulky bez hranic. To znamená, že nakoukneme třeba i k našim sousedům, protože vznikají různé přeshraniční naučné stezky. Máme tam i toulky po tajemných místech, ale vlastně to gros zůstává stejné, protože si myslím, že právě proto diváci mají tu Toulavou kameru rádi.

Čtěte také

Spali jsme v lese nadivoko. Bez penzionů jsme mohli jít, dokud síly stačily, popisují reportéři Stezky Českem

Pořad Toulavá kamera je velmi úspěšný, za těch 20 let odvysílal 500 hodin, 6 tisíc reportáží. To jsou neuvěřitelná čísla.

Když se podíváme na různé příměry k cestování, tak mně se třeba líbí citát, že svět je jako kniha a ti, kteří necestují, četli pouze jednu stránku. Tak by mě zajímalo, co ráda čteš, když cestuješ, jestli je to romantický román, historický román nebo sci-fi drama. Vlastně jaké cesty vyhledáváš? Jaké cesty ti zůstávají v paměti?

Popravdě řečeno, já jsem byla velký knihomol, ale tím, jak se ze mě stal vrchní kibic a pořád něco čtu, tak jsou chvíle, hlavně tady v Praze a při práci, kdy písmenka nemůžu ani vidět a raději vyhledávám audiovizi nebo jdu někam do kina či do divadla, abych sama sebe trošičku přeladila. Na dovolené je to něco jiného a tam jsem schopná přelouskat klidně tři knížky za týden.

Naposledy, když jsem byla týden na dovolené s kamarádkou – to byla taková ‚zevlingová‘ dovolená, kdy jsme obě potřebovaly vypnout – jely jsme na Korfu, kde už jsme byly a neměly jsme ani ambice něco objevovat, jezdit po památkách nebo zajímavých přírodních lokalitách. Takže já jsem si tam vezla Hermanna Hesseho – Siddhartu, Deepaka Chopru – Devět duchovních zákonů a Hermanna Hesseho – Františka z Assisi a všechny ty tři knížky jsem byla schopná přečíst. Jsou to knížky, které jsem četla někdy ve 20 letech a je zajímavé, že když se k nim vrátíš po těch desítkách let, tak je vidíš úplně jinou optikou.

Třeba ten příběh Siddharty mi byl neuvěřitelně blízký, kdy ten člověk přes různé eskapády života a hledání nějakého vyššího rozměru nad námi se nakonec vrací sám k sobě, do toho ticha a do přírody a vlastně k tomu vnitřnímu sebepoznání, které je asi naším nejlepším a nejbohatším učitelem.

Říká se, že každou knihu čteme jinak podle toho, kolik je nám let, podle toho, jak jsme dospělí, vyspělí a vyrovnaní sami se sebou: že můžeme třeba v nějakém věku i tu dobrou knihu minout. Když to zase vztáhnu na cestování, máš nějaká místa a pocit, že jsi je minula, protože jsi tam byla v době, kdy jsi ta místa nemohla pochopit a teď vidí, že se tam musíš vrátit, z jakéhokoliv důvodu?

Čtěte také

Jaroslav Šebek: Symbolická místa přitahují pozornost nejenom lidí dobré vůle

Já jsem takový intenzivní pocit měla před pár lety: že musím v národní přírodní rezervaci Pieniny na Slovensku navštívit Červený kláštor. To je místo, kde pobývali mniši, tzv. mlčenlivé řády, kartuziáni a kamaldulové. Já jsem tam kdysi byla ještě na vysoké škole, byli jsme tam v rámci historické exkurze, protože jsem studovala historii a v těch dvaadvaceti, jednadvaceti letech to bylo takové bouřlivé. Přitom mě to místo už tenkrát neuvěřitelně oslovilo svojí energií a já jsem se tam vrátit chtěla.

Nedávno se mi to poštěstilo, bylo to ale hrozně zvláštní. My jsme tam natáčeli speciál Toulavé kamery a najednou jako bych se na tu energii toho místa napojila a najednou jsem nechtěla nic. Já jsem tam chtěla jenom sedět, pozorovat horstvo, pozorovat tu přírodu a můj štáb byl ze mě úplně vyřízený. Chodili, dívali se a říkali: co ta Iveta dělá. No, sedí a mlčí. Co dělá? Iveta sedí a mlčí. A já takhle seděla a mlčela hodinu a půl, jako bych se napojila na ty mnichy a pochopila jsem, co je v tom tichu za sílu, co je v tom tichu za energii.

Čtěte také

Proti úzkostem péčí o sebe. Možná najdeme věci, které pomáhaly, a dělat jsme je přestali, doporučuje sociální vědec

Mně se najednou nechtělo vůbec nic dělat, ale přesto jsem byla hozená zpátky do toho natáčení, do toho komerčního stylu života a jako by mi to něco nad námi dalo za uši. My jsme potom přijeli na pltích, což jsou takové vory, do takové vesničky a tam byli koně. Já jsem si sedla za toho koně a měla jsem obrovský alergický záchvat, protože jsem alergik a nemohla jsem to zastavit. Pak jsem se najednou zase napojila na sebe, na to něco nad námi a asi po třech hodinách to teprve přešlo. Protože tam se nedostaneš do žádné nemocnice, ta je daleko asi dvě hodiny, tak už řešili, jestli přiletí pro mě vrtulník nebo co bude. A já jsem si zase uvědomila, jak nás ten spěch a naše komerční doba neuvěřitelně drtí a jak zapomínáme sami na sebe, zapomínáme na to spojení s přírodou a na ten vnitřní dialog.