Spali jsme v lese nadivoko. Bez penzionů jsme mohli jít, dokud síly stačily, popisují reportéři Stezky Českem

Už jsme řekli, odkud a kam jste šli. Co si na takovou cestu vlastně s sebou vzít? Jak jste se na to připravovali, když jste sami řekli, že jste nebyli v tak dobré fyzické kondici? Jaká byla ta příprava?

Tomáš Kremr: Já jsem začal jezdit někdy v dubnu na kole, ale jenom do práce a z práce, občas někde na víkendový výlet. To do práce a z práce ale u mě znamená, že jsem si jenom půjčil ve městě sdílené kolo a jel jsem dva kilometry po rovince tam a dva potom zpátky. Aspoň si ale svaly trochu zvykly, takže díky tomu možná mě tolik nebolely při té jízdě, kdy už jsme překonávali desítky kilometrů.

Čtěte také

Loni na vozíku, dnes s krosnou na Velkou Javořinu. „Chce to jenom chtít,“ říká poutník na Stezce Českem

Myslím, že nejvíc to bylo šedesát kilometrů na kole, co jsme najeli, teda není žádný extra výkon. Sportovci se asi budou popadat za hlavu, čím se tady chlubím, ale pro mě to bylo docela obtížné. Takže to byla víceméně moje jediná příprava na Stezku Českem: jezdit každý den čtyři kilometry na kole.

A co jste si s sebou vzali na cestu?

TK: My jsme měli všechno zabalené v brašnách, které jsme si připevnili na kolo, takže jsme neměli vůbec nic na zádech. Měli jsme tam pár triček, nějaké spodní prádlo, ponožky, ale ta propocená trička jsme víceméně střídali. Myslím, že jsme měli tři trička, střídali jsme každý den jedno a přeprali jsme je, jak to bylo možné, abychom úplně nesmrděli, čemuž se ale nedalo úplně zabránit, protože jsme byli hodně zpocení.

Čtěte také

Reportér potkal na stezce 83letou turistku s 20kilovým batohem. „Už nebudu skuhrat, že mám těžký batoh,“ prohlásil

Asi nejtěžší bylo – kvůli tomu, že jsme z těch cest dělali reportáže a živé vstupy – že jsme spolu s sebou měli zabalenou i techniku, počítač, nabíječky atd. To si myslím, že zabralo v batohu vůbec nejvíc a to je věc, kterou bychom si jinak normálně vůbec nesbalili.

Josef Ženatý: Když se mě někdy na jaře náš vedoucí zeptal, jestli bych se chtěl zapojit do projektu Stezky Českem a já jsem řekl, že ano, tak jsem nad tím nejdřív nějak neuvažoval. Pak jsem se tedy podíval na mapu, co nás vlastně čeká za trasu. My jsme šli nejdřív po Broumovsku, pak přes Orlické hory, Kralický Sněžník a Rychlebské hory, tak když jsem viděl tu porci kilometrů a to převýšení, tak jsem se trošku zděsil, a tak se musím přiznat, jelikož jsme šli společně s manželkou, že jsme se někdy od března začali víc hýbat za pomoci vedoucí naší redakce Drahomíry Bačkorové, která je pohybově velmi nadaná a radila nám, jak se máme hýbat, jaké cviky máme dělat.

Čtěte také

Jsme rádi, když se tady stezkaři zastaví, říká trail angel z Orlických hor. Pomoc poutníkům podědil

Začal jsem jezdit na kole, zhubl jsem a vlastně jsem se dostal ne úplně do top formy, ale do formy, ve které jsem nebyl třeba deset patnáct let. Myslím si, že nám to velmi pomohlo, že sice při té chůzi byli první dva tři náročné, člověka zkrátka bolely nohy, ruce, bolely ho záda z těžkého batohu. Velmi nám při chůzi pomáhaly trekové hole. Nakonec ale to tělo začalo dělat, co má, rozhýbalo se a pak už to člověk ani nevnímal a šel a ten pohyb byl zkrátka naprosto přirozený. Takže my jsme tomu věnovali několik měsíců přípravy.

Řekl jste, že pak člověk normálně šel. Jak jste to měli vypočítané, abyste došli do cíle? Kolik kilometrů jste denně s manželkou ušli?

JŽ: My jsme denně nachodili mezi dvaceti a třiceti kilometry. Řekli jsme se, že se nebudeme nijak extra hnát, že to nebudeme zkrátka přepínat. Nejsme žádní hrdinové, abychom zkrátka denně ušli čtyřicet nebo padesát kilometrů.

Dali jsme si to na pohodu, abych tak řekl. Jelikož jsme neměli domluvené žádné spaní v nějakém penzionu a celý ten týden jsme víceméně spali nadivoko v přírodě, tak jsme měli volnost, že jsme nemuseli do nějakého bodu dorazit v určitý čas, ale mohli jsme jít tak dlouho, dokud nám síly stačily, ať už fyzické či psychické, a pak se zkrátka někde schoulit pod strom, přespat v lese a druhý den ráno vstát a jít dál.

Čtěte také

Lesní samoobslužný bar. „Jsme nadšené z té důvěry lidem,“ oceňují návštěvnice Kačenčina šenku

Jeden den jsme dali asi třicet kilometrů, což bylo nejvíc a to nás pak bolelo opravdu všechno, ale jinak jsme chodili kolem pětadvaceti kilometrů denně.

Teď jenom si to celé shrňme. Už v úvodu jsme říkali, že člověk vlastně nemusí celý rok šetřit na takovou dovolenou, aby vyrazil na stezku Českem. Pozvěte lidi: řekněte jim, v čem je toto putování úžasné a v čem je opravdu Česká republika výjimečná, když člověk těch pár desítek kilometrů jde, kochá se a říká si, že to jsou neuvěřitelné zážitky, co na té cestě potkává.

TK: Byť jsem z jižní Moravy, tak jsem spoustu míst na jižní Moravě nikdy neviděl, nikdy jsem tam nebyl. Bylo vlastně skvělé, že si je můžu takhle projet a že mám čas se na ně podívat. Nejvíc se mi na tom vlastně líbilo, že jsem si řekl, že to musím zvládnout, musím zkusit, jestli vydržím nějakých 250 kilometrů a povedlo se mi to. Takže jsem na sebe i na svého muže, byť on je v mnohem lepší kondici než já, pyšný. To je pro mě velký zážitek, který si z toho odnáším. Sice bylo na cestě málo lidí, ale pár jsme jich potkali a jejich příběhy byly úžasné.

JŽ: S manželkou jsme se shodli, že nás na tom nejvíc bavil a fascinoval ten klid, který jsme tam prožívali. To, že jsme šli pořád podél hranice, šli jsme většinou přes lesy a nepotkali jsme nikoho, byl zároveň úžasný digitální detox. Protože zrovna v těch Orlických horách nebo na Kralickém Sněžníku ten signál zkrátka není, tak jsme měli telefon v režimu letadlo, abychom si zbytečně nevybíjeli baterie a na signál jsme narazili jen někde.

Čtěte také

V národním parku si ustlat nemůžete, upozorňuje mluvčí. Kde je spaní bez problému?

Jelikož oba s manželkou pracujeme hlavou a s lidmi, tak to pro nás byl neuvěřitelný odpočinek. Zároveň bylo krásné sledovat, jak se ta trasa, jak se mění: přes ty Orlické hory, to bylo většinou po asfaltových cestách, v lese sem tam rozhledna, potom přes masiv Kralického Sněžníku, to byl zase dotek skoro až vysokohorské turistiky, úzké pěšiny, kleč, kameny všude a bylo to zas úplně jiné.

Potom jsme přešli do Rychlebských hor, kde byly mírnější kopečky a ráz lesa byl úplně jiný. Ale hlavně jsme často šli úplně opuštěnými místy, po státní hranici s Polskem, kde byly skoro až neudržované temné lesy a nikde nikdo. Byl to vlastně odpočinek na duši, bylo to zkrátka skvělé.