Před třiceti lety padl komunistický režim v Bulharsku. Těsně předtím ještě stihl vysídlit statisíce bulharských Turků

Na podzim 1989 se začala zvedat železná opona i na opačném konci východního bloku. 10. listopadu odstoupil z čela bulharských komunistů Todor Živkov. Bulhaři viděli kapitalistický Západ na východě – v Turecku. Tam také Živkovův režim ve své poslední křeči vyhnal v létě roku 1989 část turecké menšiny. 350 tisíc lidí představovalo největší evropský exodus od druhé světové války. Bulharští Turci se provinili tím, že vzdorovali kampani násilné bulharizace a přejmenovávání.

Ajše Çınarová, která přišla s rodinou z Bulharska do Turecka během „Velkého výletu“ v létě roku 1989

Ahmet Özgür je starostou Havuzlar, čtvrti tureckého města Çorlu. To leží v evropské části Turecka mezi Istanbulem a hranicemi s Bulharskem. Starosta Ahmet je bulharský Turek a do Turecka přišel s velkou vlnou v létě roku 1989.

Teď mě provází po sídlišti Havuzlar postaveném tureckou vládou právě pro bulharské imigranty. Po cestě potkáváme místní. Ahmet se s nimi baví turecky, ale s přízvukem, kterému se můj turecký kamarád směje.

„Všichni, kteří tady na sídlišti žijí, jsou Turci původem z Bulharska. Podívej, speciálně pro nás z Bulharska tady udělali před paneláky zahrádky,“ ukazuje. „Každý tu má pět deset metrů čtverečních půdy. Pěstují si na nich květiny, cibuli, česnek. My bulharští Turci, jsme pracovitý národ.“

Bez zahrádky by to nebyl život

Před třiceti lety sem z komunistického Bulharska přijeli hlavně vesničané. Byli zvyklí si většinu věcí vypěstovat doma a bez zahrádky si život nedovedli představit. Jeden pár tu právě zrývá svůj pozemek před panelákem.

Čtěte také

„To jsme se naučili ještě v Bulharsku. Naučil nás to komunismus. Máme tu květiny, ale sousedi pěstují před panelákem i zeleninu – cibuli a tak. Život je krásný, musíš si ale najít tu svou cestu,“ směje se paní Lutfija. S manželem, oba s rýči v rukou, vypadají moc spokojeně.

Je to takové venkovské Bulharsko uprostřed moderního tureckého města. Před jedním panelákem stojí starý, zrezavělý Moskvič, tichý to svědek takzvaného velkého výletu před třiceti lety.

Napůl město, napůl vesnice

Havuzlar je dnes zčásti sídliště, zčásti kolonie rodinných domků se zahrádkami. Všude ale bydlí lidé, kteří postupně zapomínají bulharštinu.

„Turecká vláda pro imigranty postavila stovku prefabrikovaných domků. Ty přednostně dostávaly rodiny, ve kterých někdo trpěl v komunistickém pracovním táboře v Belene. Až potom postavila turecká vláda tohle sídliště. Domov tu našlo 950 rodin. Klíče jim přijel předat osobně turecký premiér,“ vypráví starosta Özgür.

Turecké úřady zřídili imigrantům z Bulharska před paneláky zahrádky, komunismus je naučil všechno si vypěstovat doma

V Belene to bylo zlé

Pak otevírá branku jednoho domku a na někoho volá. Prý tady bydlí jeden učitel, který pracovním táborem v Belene prošel.

Čtěte také

Hasan Ocaklı na tom evidentně není zdravotně nejlíp, o humor a dobrou náladu ale nepřišel: „Nejlepší na tom je, že tu máme zahrádku. Tady nám je dobře. To je pro nás důležité. Byl jsem nějakou dobu v Belene, tam to bylo zlé.“

Pracovní tábor Belene se rozkládal na ostrově mezi dvěma dunajskými rameny, na hranicích Bulharska s Rumunskem. Komunistický režim tam mučil a likvidoval politické vězně. Dnes je z tábora smutný památník. Ještě v 80. letech v něm ale skončilo mnoho bulharských Turků, kteří vzdorovali kampani přejmenovávání a pobulharšťování.

Chtěli, abychom celou hodinu opakovali nové jméno

Hasan Ocaklı, učitel, který strávil skoro pět let v komunistické lágru v Belene. Provinil se odporem proti pobulharšťování etnických Turků

„Živkovova politika byla kulturně zlikvidovat všechny menšiny – Pomaky, Cikány, a nakonec i Turky, aby v Bulharsku existoval jen jeden národ. Já jsem v Belene strávil skoro pět let.“ S učitelem Hasanem Ocaklım sedíme u stolku v jeho domku v Turecku, kde má už třicet let od bulharského vězení klid. Jeho paní nám přináší čaj.

„Chtěli, abychom celou hodinu opakovali nové jméno, které nám dali. Pořád nás jen zkoušeli, jak se jmenujeme, jak se cítíme, jestli jako Bulhaři… Byl to obrovský psychologický tlak. Taky tam bylo příšerné jídlo. Nevzpomíná se na to lehce.“

Když jsme odcházeli, byli všude vojáci

S Ahmedem Özgürem jsme se přesunuli do jeho starostovské kanceláře. Abychom se lépe slyšeli, vypnul rádio. Když žili v Bulharsku, poslouchali prý jen tureckou hudbu. Teď zase poslouchají jen bulharskou.

Nějaké své záležitosti za ním přichází řešit paní Ajše Çınarová, která také přijela – jak jinak – před třiceti lety z Bulharska. Na den 19. června 1989 si pamatuje velmi živě. „Rozplakala jsem se, když jsme stanuli před hraniční bránou do Turecka. Nevěděli jsme, kam jdeme a co nás tam čeká. Měli jsme s sebou jen něco málo oblečení, víc jsme si vzít nemohli.“

Etničtí Turci opouštěli v roce 1989 Bulharsko vlaky, autobusy, i svými moskviči a žigulíky

„Nechali jsme doma ovce, kozy, osly… Měli jsme tam všechno a všechno jsme tam nechali. Dveře jsme za sebou nezamkli, nebyl čas. Všude kolem byli vojáci,“ vzpomíná a přiznává, že s odstupem času je ráda, že do Turecka odešli.

Její děti už bulharsky neumí. Když přišly, byly ještě malé, a tak se v Turecku dobře uchytily.

Spustit audio

Související