Přečkali vystěhování i nelehký život ve stepi. Nakonec Češi v Povolží kapitulovali před ústrky sovětského režimu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Starý hřbitov místní pečlivě udržují
0:00
/
0:00

Čeští krajané žijí v Rusku na různých místech, hlavně u pobřeží Černého moře. Skoro vůbec se ale neví o tom, že se malá komunita usadila také v Povolží. Jejich vesnice Stěpanovka nakonec zanikla. Lidi odsud vyhnal tvrdý život na sovětském venkově.

Do Stěpanovky jedeme z oblastního centra Samary příměstským vlakem. Jedou s námi i mladí muzikanti, kteří prosí o příspěvek do klobouku. Za okny se míhají tovární haly, vyrábí se v nich balistické rakety. A ve stanici o kousek dál taky části automobilů.

U slavnostního oběda mluví Ludvík Jirsák s reportérkou Šárkou Kuchtovou svojí mateřštinou

Vystupujeme ve stanici Čapajevsk. Čeká na nás Ludvík Jirsák a zve nás k sobě domů – na sídliště Nagornyj na okraji města.

Vzácná návštěva

Češi do Čapajevska nejezdí často. Pan Ludvík pro nás připravil bohatou hostinu. Během oběda mluvíme česky, a přestože rozmluva místy drhne, je vidět, že pana Ludvíka mateřština hřeje u srdce.

Ludvík Jirsák je už v důchodu a ve volném čase pátrá po historii české vesnice Stěpanovky, dokonce o ní napsal i knihu. Ve Stěpanovce se v roce 1936 narodil, to už ale bylo v nové Stěpanovce. Původní česká vesnice, která vznikla na konci 19. století, stála o několik kilometrů dál.

Před hladem nás zachraňovaly brambory

Říkalo se jí taky Chutor Čechov neboli česká osada. Krajané sem přišli z ukrajinské Volyně, vypráví pan Jirsák. Byli to evangelíci a šli za lepší půdou. V roce 1934 se ale museli přestěhovat, protože armáda zřídila na místě vesnice polygon, tedy vojenský prostor.

Češi z vesnice Stěpanovka v Povolží na dobové fotografii

Čeští osadníci tehdy rozebrali své domy a postavili je znovu o pár kilometrů dál – na místě, kterému začali říkat Stěpanovka.

Život tu rozhodně nebyl snadný. Všichni museli povinně vstoupit do kolchozu. Ten platil jen jednou za rok a pouze v naturáliích. „Toužili jsme hlavně po tom pořádně se najíst. Chléb nebyl, zachraňovaly nás brambory. Museli jsme jich mít 300 kbelíků ve sklepě a k tomu mléko od krávy, abychom celý rok přežili,“ vzpomíná pan Ludvík.

Jména na náhrobcích připomínají rodiny, které se tu osmdesát let potýkaly s drsnou přírodou a ještě drsnějším sovětským komunismem

Zůstal jen hřbitov

Chceme se do Stěpanovky podívat, přemlouvat ho nemusíme dlouho. Jezdí tam rád, třebaže z jeho rodné vesnice zbyly jen dva rybníky, remízek a starý hřbitov. Dnes tu jeden z jeho českých přátel chová včely, na bývalé návsi postavil maringotku a okolo zasadil brambory a zeleninu.

Poslední obytný dům ve Stěpanovce zbořili v roce 1986, to už byl pan Ludvík, jak říká, dávno pryč.

„Šel jsem na vojnu a více jsem se do kolchozu nevrátil. Nic nám tam neplatili, a tak jsem vzal radši práci v továrně, kde jsem dostával alespoň něco. Takhle utekli všichni mladí. A už jsme zůstali ve městě,“ vysvětluje.

Poslední obytný dům ve Stěpanovce zbořili v roce 1986

Poslední generace

Čápovi, Jirsákovi, Svobodovi… Jména na náhrobcích připomínají rodiny, které se tu osmdesát let potýkaly s drsnou přírodou a ještě drsnějším sovětským komunismem. Ten dokonce několik krajanů ve 30. letech poslal na popraviště.

Češi přišli do Povolží před 130 lety, s generací Ludvíka Jirsáka bohužel život této české komunity končí. Nevrátili se do Čech a mnozí z nich znali vlast svých předků pouze z vyprávění. Jejich domov už je tady v Povolží. „Tady jsem se narodil a tady taky zemřu,“ shrnuje za všechny Ludvík Jirsák.

Spustit audio
autoři: Šárka Kuchtová , and | zdroj: Český rozhlas

Odebírat podcast

Související