Přečkali vystěhování i nelehký život ve stepi. Nakonec Češi v Povolží kapitulovali před ústrky sovětského režimu
Čeští krajané žijí v Rusku na různých místech, hlavně u pobřeží Černého moře. Skoro vůbec se ale neví o tom, že se malá komunita usadila také v Povolží. Jejich vesnice Stěpanovka nakonec zanikla. Lidi odsud vyhnal tvrdý život na sovětském venkově.
Do Stěpanovky jedeme z oblastního centra Samary příměstským vlakem. Jedou s námi i mladí muzikanti, kteří prosí o příspěvek do klobouku. Za okny se míhají tovární haly, vyrábí se v nich balistické rakety. A ve stanici o kousek dál taky části automobilů.
Vystupujeme ve stanici Čapajevsk. Čeká na nás Ludvík Jirsák a zve nás k sobě domů – na sídliště Nagornyj na okraji města.
Vzácná návštěva
Češi do Čapajevska nejezdí často. Pan Ludvík pro nás připravil bohatou hostinu. Během oběda mluvíme česky, a přestože rozmluva místy drhne, je vidět, že pana Ludvíka mateřština hřeje u srdce.
Ludvík Jirsák je už v důchodu a ve volném čase pátrá po historii české vesnice Stěpanovky, dokonce o ní napsal i knihu. Ve Stěpanovce se v roce 1936 narodil, to už ale bylo v nové Stěpanovce. Původní česká vesnice, která vznikla na konci 19. století, stála o několik kilometrů dál.
Před hladem nás zachraňovaly brambory
Říkalo se jí taky Chutor Čechov neboli česká osada. Krajané sem přišli z ukrajinské Volyně, vypráví pan Jirsák. Byli to evangelíci a šli za lepší půdou. V roce 1934 se ale museli přestěhovat, protože armáda zřídila na místě vesnice polygon, tedy vojenský prostor.
Čeští osadníci tehdy rozebrali své domy a postavili je znovu o pár kilometrů dál – na místě, kterému začali říkat Stěpanovka.
Život tu rozhodně nebyl snadný. Všichni museli povinně vstoupit do kolchozu. Ten platil jen jednou za rok a pouze v naturáliích. „Toužili jsme hlavně po tom pořádně se najíst. Chléb nebyl, zachraňovaly nás brambory. Museli jsme jich mít 300 kbelíků ve sklepě a k tomu mléko od krávy, abychom celý rok přežili,“ vzpomíná pan Ludvík.
Zůstal jen hřbitov
Chceme se do Stěpanovky podívat, přemlouvat ho nemusíme dlouho. Jezdí tam rád, třebaže z jeho rodné vesnice zbyly jen dva rybníky, remízek a starý hřbitov. Dnes tu jeden z jeho českých přátel chová včely, na bývalé návsi postavil maringotku a okolo zasadil brambory a zeleninu.
Poslední obytný dům ve Stěpanovce zbořili v roce 1986, to už byl pan Ludvík, jak říká, dávno pryč.
„Šel jsem na vojnu a více jsem se do kolchozu nevrátil. Nic nám tam neplatili, a tak jsem vzal radši práci v továrně, kde jsem dostával alespoň něco. Takhle utekli všichni mladí. A už jsme zůstali ve městě,“ vysvětluje.
Poslední generace
Čápovi, Jirsákovi, Svobodovi… Jména na náhrobcích připomínají rodiny, které se tu osmdesát let potýkaly s drsnou přírodou a ještě drsnějším sovětským komunismem. Ten dokonce několik krajanů ve 30. letech poslal na popraviště.
Češi přišli do Povolží před 130 lety, s generací Ludvíka Jirsáka bohužel život této české komunity končí. Nevrátili se do Čech a mnozí z nich znali vlast svých předků pouze z vyprávění. Jejich domov už je tady v Povolží. „Tady jsem se narodil a tady taky zemřu,“ shrnuje za všechny Ludvík Jirsák.
Související
-
Českoslovenští legionáři při čekání na loď z Vladivostoku čas nemarnili. Podnikali a plodili děti
Přesně před sto lety odplula z ruského Vladivostoku do Evropy první loď s československými legionáři. Při čekání na cestu se Češi a Slováci s tímto městem sžili.
-
Největší český hřbitov založili krajané před více než 140 lety v Chicagu
Největší český hřbitov najdete v Chicagu. Jsou tam pohřbeni mimo jiné i čeští účastníci občanské války nebo české oběti tragédie výletní lodi Eastland.
