JAMU byl jeden velkej mejdan. Z Bartošky jsme udělali herce, Zedníčka jsme učili líbat, směje se herečka Jana Švandová

Vy jste znala Jiřího Bartošku od 15 let a prý se díky Vám stal hercem. Jak k tomu došlo?

Chodili jsme spolu na gympl. Byli jsme ti nejhorší žáci, kteří zlobí, nedávají pozor a skoro propadají. Já jsem pak měla to štěstí, že jsem se dostala na JAMU, a Jirka chtěl jít na kreslení na výtvarnou školu. Místo toho ale šel na vojnu. Naštěstí do Brna, kde jsem studovala já.

Čtěte také

Hrál Boha a zachránil druhý nejstarší filmový festival v Evropě. Poslechněte si vzpomínkový sestřih rozhovorů s Jiřím Bartoškou

Potkávali jsme se tam, a když jednou naše profesorka řekla, že bychom na škole potřebovali nějakého šikovného, hezkého kluka, napadlo nás s Eliškou Balzerovou, že by to mohl být Jirka.

Z recese jsme ho tam přihlásili, Bolek Polívka mu dal pár básniček a monologů, Jirka se je naučil a na školu se dostal.

Co tomu říkala profesorka?

Ta byla šťastná. Říkala: „Holky, to se vám povedlo. Ten je dobrý.“ A to ještě netušila, že on bude opravdu dobrý.

Jirka měl pak podle mě ve svém životě ohromné štěstí na zajímavé lidi, kteří ho posouvali dál. Ať to bylo Divadlo Na Zábradlí nebo Činoherní klub v Ústí. A bylo to tak i s karlovarským festivalem. Všecko byla vlastně náhoda a klika, že zrovna byl přítomný, když se o tom rozhodovalo.

Čtěte také

Manželství v dobrém i ve zlém? Zákruty jsme vybrali stejným smyslem pro humor, vypráví Eliška Balzerová

Když vzpomínáme na vaše studium na Janáčkově akademii múzických umění, do vaší party patřil i Karel Heřmánek nebo Pavel Zedníček...

Byli jsme skvělá a silná parta, která převálcovala Prahu. Strašně ráda na to vzpomínám. Studentské období je jedno z nejkrásnějších období v mládí. Člověk studuje, ale zároveň si užívá mládí v plném slova smyslu. A my jsme si to v té době, i když to nebyla jednoduchá doba, opravdu užívali.

Třeba jsme s Eliškou Balcerovou učili Pavla Zedníčka líbat...

Jak se to stane, že dvě starší dívky učí jednoho Zedníčka se líbat?

On byl na škole zajíc. Byl o dva roky níž než my. Tak jsme za ním s Eliškou přišli a řekli jsme mu: „Pojď sem, mladej. Umíš ty vůbec líbat? Ukaž nám to...“

A už tenkrát měl knír?

Ne, to ještě ne (smích). Ale bylo to bezvadný. Užili jsme si spoustu legrace.

Čtěte také

Únava? Neznám! Paměť už ale přeskakuje, občas něco na jevišti malinko zapomenu, přiznává Pavel Zedníček

Vraťme se ještě k festivalu. Jaký byl včerejší otevírací ceremoniál bez Jiřího Bartošky?

Jirka tady pořád někde je. Jeho duch je tady, jeho dílo je tady. Ale musím se přiznat, že nejdříve jsem na festival jet nechtěla. Myslela jsem si, že to nedám, že to nezvládnu. Ale pak jsem si řekla ne. Festival musí jít dál a musí být stejně tak výborný, jako byl za Jirky. Takže jsem se namalovala, oblíkla a vyrazila.

Myslím si, že spousta mých kolegyň a kolegů uvažovala podobně, že je třeba tady být a pokračovat. Pevně věřím tomu, že festival bude dál lepší a lepší a že to, co Jirka založil a vybudoval, že dál poroste a pokvete.

Proč se Jana Švandová nakonec stala herečkou, a ne vysněnou archeoložkou? A jaké jsou její herecké prázdniny? Poslechněte si celý rozhovor.