Sbormistr je jeden z nejlepších filmů posledních deseti let. Hnusil jsem se sám sobě, říká představitel hlavní role Juraj Loj

Čtěte také

Vojtěch Vodochodský: Svoboda slova je pořád téma. A Vlny taky

Juraj Loj o sobě říká, že má problém s autoritami. Je to tak?

Bohužel ano.

Jak se s touto dispozicí hraje a poslouchá režisér nebo režisérka?

Tam funguje úplně jiný vztah, si myslím. Určitě je to autorita, ale režisér je člověk, který je to třetí oko, které nás řídí. Vidí a cítí, jestli to funguje, nebo nefunguje. A tomu nemám důvod nedůvěřovat nebo mít s ním problém.

Zažil jsem režiséry, kteří mi moc nedávali, takže to bylo „zachraň se, kdo můžeš“ a režíroval jsem si to už pak sám. Nějak jsem je přesvědčil, že to, co vzniká na jevišti, jsou jejich nápady. Je to hrozně těžká práce, je to psychologie.

A když točíte filmy třeba s Agnieszkou Holland, tak tam je autorita, ale je tam i partnerství, protože ona ví?

Ano, tam je naprostá důvěra a ona přesně ví, co chce. Když herec vycítí z režiséra, že tápe a neví, co chce, tak začne být nervózní a zbystří, říká si: „Dobře, dávám ti čas, dám ti, kolik chceš času, ale už mi řekni, co mám dělat.“ A toto jsem u takových režisérek, jako je Agnieszka Holland nebo třeba Ondřej Provazník, neměl ani na sekundu.

Zatlačit ego, poslouchat srdce

K opravdovému herectví patří třeba i pochybovat, jestli mám vzít roli, nebo nemám. Jak moc jste pochyboval předtím, než jste vzal Sbormistra? 

Pochybuji o všem ve svém životě, takže to je součást mého genetického vybavení. Ale tady nebyla pochybnost. Když mi Ondra Provazník zavolal a řekl mi zkratkově příběh, co chce natočit, okamžitě jsem věděl, že to chci dělat. 

Aniž byste ten příběh předtím znal?

Ano, ale on to umí tak podat a vysvětlit, že jsem to chtěl dělat, protože jsem nikdy žádnou takovou postavu neztvárňoval, nepracoval na ní a byla to obrovská výzva. Ale potom mi ustrašené ego říkalo: „Dávej pozor, to ti může uškodit v kariéře, protože budeš zlý ‚ujo‘.“ Tak jsem zatlačil to ego a poslouchal srdce a hned jsem se rozhodl, že to chci dělat, chci na tom pracovat.

Osm měsíců přípravy

Tam bylo málo herců, ale hodně neherců, ne?

Ano, neherečky byly určitě v převaze. 

Jak to herec vašeho formátu dělá, aby netrčel?

Přesně toto byl problém, na který jsem si odpovídal v hlavě. Protože Ondra Provazník, režisér a autor scénáře, mě pozval, abych se podíval na předtáčky. Bylo to nějakých deset minut. A když jsem viděl těch deset minut, tak jsem si říkal v hlavě: „Co budu dělat?“

Čtěte také

Homolkovy si o Vánocích pouštíme místo pohádek. Je tam zachycena hluboká pravda, smějí se Formanovi

Protože jsem měl pocit, že se dívám na dokument. Ony byly tak autentické, tak jednoduše všechno říkaly a fungovaly na tom obraze, že jsem přesně věděl, že musíme najít způsob, jak se jim dorovnat. Protože nemůžu přijít a zahrát nějakého sbormistra, to budu trčet a zničím celé dílo. Bude to nudné, bude to směšné.

Takže jsem si vytvořil svůj vlastní systém, jak se jim vyrovnat. Více než osm měsíců jsem se připravoval na tu roli, učil jsem se dirigovat. Když jsme pak přišli na plac, každou chvíli jsem zůstával sám a dirigoval jsem si ty skladby, takže jsem byl stále v té hudbě a neustále jsem se soustředil na to, co mám dělat, co mám říkat.

Mnohokrát, když jsme už šli naostro, najednou ty věty, které jsem říkal, zněly úplně jinak, než jsem si je představoval v hlavě. Protože jsem intuitivně reagoval na děvčata, která intuitivně reagovala na mě. Tím, že jsou neherečky, tak nevědí, jak to mají dělat. Takže mi pomáhaly v tom, že jsem improvizoval. Když mě nějaká vyrušila, tak jsem ji mimo scénář oslovil a řekl, že jestli se jí to nelíbí, ať jde ven…

Delegace k filmu Sbormistr: (zleva) herečka Maya Kintera, režisér Ondřej Provazník, herečka Kateřina Falbrová a herec Juraj Loj|foto:Film Servis Festival Karlovy Vary

Takže jste byl přísný?

Byl jsem velmi přísný, ale vytvořil jsem touto přísností a soustředěnou prací takový iluzivní svět i pro ta děvčata. A byl jsem natolik přísný, že Ondra za mnou přišel asi po dvou týdnech natáčení, kdy jsme měli už natočené to, jak obrovský respekt vůči němu mají, ať jdu za těmi děvčaty a nějak si s nimi promluvím, protože ze mě mají strach.

Čtěte také

JAMU byl jeden velkej mejdan. Z Bartošky jsme udělali herce, Zedníčka jsme učili líbat, směje se herečka Jana Švandová

Zůstal jsem úplně opařený – proč by měly strach? Říkal: „Ty jsi tak přísný a stále jen sedíš na stoličce a diriguješ si, jsi nekomunikativní. To, co jsme od toho chtěli, už máme a potřebujeme, aby se na tebe dívaly už trošku jinak.“ Ale to byl zase „challenge“ pro mě. Protože jsem nemohl přijít a začít dělat fórky. Ztratil bych u nich přirozený respekt a už bych ho nikdy nevrátil.

Čili to bylo hrozně psychologicky náročné. Musel jsem narychlo vymyslet, co budeme dělat. Tak jsem si k nim jen přisedl, poslouchal jsem je. Případně v nějaké debatě jsem řekl svůj názor, ale velmi pomalou cestou jsem se vůči nim otvíral tak, jak to potřeboval ten film. 

Jsem přesvědčený o tom, že je to nesmírně důležitý film.

Co byste si přál, aby tímto filmem vstoupilo do české kinematografie?

Po včerejšku na téma Sbormistr úplně neumím reagovat. Viděl jsem to poprvé a jsem přesvědčený o tom, že je to nesmírně důležitý film.

Čtěte také

Film Sbormistr bude mít kariéru nejen v Čechách, ale i v zahraničí, tuší umělecký ředitel KVIFF Karel Och. V čem je film unikátní?

A tím, jak je nádherný, je pro mě tak hnusný a autentický… Nikdy se mi v mojí kariéře nestalo, že by ve mně pohled na sebe sama vyvolal takové emoce jako včera. Byl jsem na sebe tak naštvaný a tak jsem se sám sobě hnusil, že mě tam potom dávali do kupy. Ondřejovi jsem říkal, že byla taková zábava to točit, že to bylo tak příjemné, ale tak nepříjemně se na to včera dívalo. Neměl jsem pocit, že se dívám na nějaký běžný film.

Nechci, aby to vyznělo nabubřele nebo namyšleně tím, že tam hraji, ale je to jeden z nejlepších filmů, které jsem viděl za posledních 10 let. Tím tématem a tím, jak je natočený, jak je zrežírovaný a jak je od těch děvčat zahraný, je to skutečně něco tak reálného a plyne z toho život… Tu inkriminovanou scénu jsme točili celý den a v tom filmu projde během pár minut. Zničit život se dá tak jednoduše, tak rychle, že to bylo pro mě hrozně traumatizující.

Kde se nachází vesnice Chujava? Proč Juraj Loj rád hraje v Divadle Aréna? A jaký je jeho přístup k rodičovství? Poslechněte si celý rozhovor!