„Folklor není raketová věda.“ Mistr z Podpolaní obnovil tradiční řemeslo a naučil se sám vyrábět kroje

Mistr Štefan Hukeľ hraje na fujaru skladbu, kterou složil v 80. letech a která prý už tak trochu zlidověla.

Čtěte také

Slovenská brynza pochází z Podpolaní. První manufaktura na výrobu brynzy vznikla v Detvě už koncem 18. století

Pozval mě do svého rodinného domu ve Stožoku, do malé dílny, kde dokáže vyrobit téměř cokoli, co patří ke krojům z Podpolaní: fujary, valašky, pestrobarevné kožichy, široké opasky, šperky nebo klobouky. Když vystupuje na folklorních slavnostech, skoro si vystačí jen s vlastnoruční výrobou.

K folkloru pana Hukeľa přivedl stesk po domově během vojny. „Mně to do vojny neříkalo nic. Nakoplo mě to až tam, asi proto, že mi chyběl náš kraj. Tak jsem tam vyrobil první dřevěnou valašku. Do vojny jsem byl tvrdý rocker. Folklor mě absolutně nezajímal,“ vypráví.

Klobouk jako šperk

U pracovního stolu je rozložené rytecké nářadí, malé plíšky a zvětšovací sklo. Co tu zrovna vzniká, bych si tipnout netroufl. „Teď vyrábím klobouky. Jen řetízek na tamhleten můj jsem vyráběl tři měsíce,“ ukazuje mi Štefan Hukeľ nízký černý klobouk.

Parádní klobouk trvalo mistrovi vyrobit víc než tři měsíce. Nejnáročnější je pletení speciálních řetízků a výzdoba věžiček|foto:Ladislav Novák, Český rozhlas

Je ozdobený čtyřmi zlatými plíšky – mezi nimi je nataženo 18 zlatých řetízků s hustě propletenými očky. Dohromady to vypadá, jako kdyby na klobouku byla nasazená zlatá koruna. „Klobouk tu byl jediná mužská pokrývka hlavy, na které byl šperk. A ten řetízek byl velmi drahý,“ vysvětluje a pouští se do výroby.

Mistr ručně do plíšků vyrývá ornamenty, pohybem ze strany na stranu vzniká pravidelná vlnovka. „Potom přijdou na řadu razidla – sem křížek, sem hvězdička…“ ukazuje.

Pan Hukeľ i na dálku pozná, když někdo nosí kožich vyrobený v jeho dílně|foto:Ladislav Novák, Český rozhlas

Když si ani v Číně nevědí rady

Jak se takový klobouk vyrábí, musel Štefan Hukeľ zjistit sám. „V noci jsem nespal, kouřil jsem a přemýšlel, jak to dělali, protože to bylo mrtvé řemeslo,“ vzpomíná. V historii se ztratilo hlavně to, jak se postaru takzvaně štrikovaly specifické řetízky patřící na obvod klobouku.

Mistr si řekl, že rozluštit záhadu by mohli tam, kde se vyrábí všechno možné, a obrátil se na firmy v Číně.

„Nejdřív mailem napsali, že se to vyrobit nedá. Odepsali jsme jim, že přece žijeme v raketové době. Odpověděli, že by se to dalo, ale byla by to tak složitá technologie, že by to nikdo nedokázal zaplatit,“ popisuje.

Čtěte také

Ján Fotta je nejspíš poslední slovenský gubár. Zakázky má na rok dopředu, přesto jeho řemeslo bojuje o přežití

A tak si vystudovaný etnolog nakonec dokázal poradit sám, protože, jak říká, ani dávní výrobci neměli nadpozemské schopnosti. Jestli se někde slovenským tradicím daří, tak je to právě tady na Podpolaní. Stále víc lidí má zájem pořídit si vlastní kroj – s kloboukem nebo valaškou či kožichem třeba od Stefana Hukeľa.