Českoslovenští legionáři při čekání na loď z Vladivostoku čas nemarnili. Podnikali, obchodovali a plodili děti

Přesně před sto lety odplula z ruského Vladivostoku do Evropy první loď s československými legionáři. Dopravit všechny do vlasti ale trvalo skoro rok, a tak se Češi a Slováci s tímto městem sžili. Stopy po nich zůstaly dodnes. Po jejich potomcích pátrala Šárka Kuchtová.

0:00
/
0:00

Ve vladivostockém přístavu dnes pochodují námořní kadeti, před sto lety tu defilovali českoslovenští legionáři. Tady, v přístavu, hned vedle konečné stanice Transsibiřské magistrály, nastupovali na lodě, které je po několikaleté pouti přes celé Rusko konečně vezly domů.

„Byla to slavná doba tato sibiřská anabáze, můžeme být na ní hrdí,“ vzpomínal v roce 1970 legionářský velitel Mikuláš Číla na dnes už sto let starou historii.

Právě do Vladivostoku se mělo po bolševické revoluci stáhnout československé vojsko na Rusi, aby odplulo do Francie a pokračovalo v boji proti Německu a Rakousku-Uhersku. Místo toho zabředli legionáři do občanské války v Rusku a první transport odjížděl až v listopadu 1919. Víc než rok po ustavení samostatného Československa.

Na cestu si museli vydělat

Nádraží ve Vladivostoku, kam legionáři přijeli po své strastiplné cestě napříč kontinentem

„Kromě vojenských záležitostí měli Čechoslováci i rozsáhlé hospodářské a ekonomické aktivity. Podnikali, provozovali továrny. Tady ve Vladivostoku byly velké obchodní sklady, nakupovalo se zboží a posílalo do vlasti,“ popisuje historik Petr Alexandrov.

Četné podnikatelské aktivity měly podle něj pomoci uživit šedesátitisícovou armádu a vydělat peníze na přepravu loďmi do Evropy. Legionáři tu víc pracovali, než bojovali. Místní bolševiky dokázali zpacifikovat za jedno jediné odpoledne.

Památník československým legionářům na Mořském hřbitově ve Vladivostoku

Legionářská turistika

Dnešní Vladivostok je příjemným městem zvyklým na turisty, kde se mísí Rusko s Asií. Podobně působil i na legionáře, když se procházeli po jeho ulicích. Maxim Kriveckij, turistický průvodce, nám pomáhá vžít se do jeho atmosféry.

„Plánuji zorganizovat autobusovou exkurzi po městě a po místech spojených s vašimi legionáři. Zájemcům bych ukázal ještě zachovalá kasárna na Ruském ostrově nebo kostely, kde se legionáři ženili s ruskými děvčaty. A samozřejmě Mořský hřbitov,“ vyjmenovává.

Na něm připomíná legionáře původní památník, který před sto lety sami postavili jejich akademičtí sochaři z vojenské umělecké dílny. Je jedním z pouhých dvou monumentů, které se v Rusku dochovaly do dnešních dnů.

Dědeček Běločech

Boris Trizna je potomek československého legionáře Leopolda Dvorského

„Čechie, pomni, že v zemi ruské leží tvoji synové, kteří padli za práva tvá, když velelo jim svědomí,“ čte nápis na památníku Boris Trizna, vnuk legionáře Leopolda Dvorného, který tu s jeho babičkou prožil krátkou milostnou epizodu, než odjel do Ameriky.

O své pravé identitě se pan Boris dozvěděl v roce 1955 a na místo, kde navždy odpočívá přes 200 legionářů padlých v bojích na Dálném východě, dodnes chodí rád. Říká si tu, že historie je jen jedna a nedá se přepsat ani zapomenout.

autoři: Šárka Kuchtová , and | zdroj: Český rozhlas

Odebírat podcast

Související