Ostrov Svijažsk na řece Volze nedaleko ruské Kazaně má za sebou pohnutou historii. Byla tam středověká pevnost, poté pravoslavný klášter a nakonec věznice a psychiatrická léčebna. Najdete tam i českou stopu – právě odtud řídil Lev Trockij před sto lety ofenzivu proti československým legionářům. Také tuto historickou epizodu se snaží zmapovat zdejší nové muzeum.
Pjotr Alexejevič ve Svijažsku prožil celý svůj život. Pamatuje si padesátá léta, kdy stavba Kujbyševské přehrady zvedla hladinu a Svijažsk se ocitl na ostrově. Spojení s okolím bylo možné pouze lodí. A zažil i léta čtyřicátá, kdy byly v obou majestátně se tyčících klášterech věznice.
Dnes jsou opravené a opět slouží svému účelu, navíc po umělém náspu vede nová silnice. Oba zdejší kláštery jsou zapsané na seznamu UNESCO a vláda Tatarstánu, kam Svijažsk patří, se tu rozhodla vybudovat památkovou zónu.
Hurá na Kazaň!
„Svijažsk byl založen v roce 1551 na příkaz Ivana Hrozného jako pevnost, která měla poskytnout předmostí pro útok na Kazaň, hlavní město tatarského chanátu,“ vypráví zástupkyně ředitele zdejší památkové zóny Jelena Kortašovová.
Desítky tisíc českých a slovenských vojáků vstoupili jako dobrovolníci do legií. Bojovali nejprve v 1. světové válce po boku Rusů, později se zapletli do občanské války, kde se střetli s bolševiky. Jak vnímá historii československých legionářů dnešní Rusko?
Jako základna pro útok na Kazaň pak Svijažsk posloužil ještě jednou – přesně před sto lety. Začátkem podzimu 1918 odsud bolševický komisař Lev Trockij řídil ofenzivu proti Kazani, kde proti rudé armádě stáli spolu s bílými taky českoslovenští legionáři.
O legionářích se tu nemlčí
„V domě, kde se teď nacházíme, byl štáb rudé armády a tady Trockij úřadoval. Můžete vidět, jak to tehdy vypadalo – za stolem je figurína Trockého a ta žena u okna je Larissa Reissnerová, která velela bolševické rozvědce,“ popisuje paní Jelena expozici Muzea občanské války, které tu vzniklo teprve před dvěma lety.
O legionářích se tu nemlčí jako v jiných muzeích z dob komunistického režimu. Prohlížíme si tu třeba portrét plukovníka Josefa Švece, knihy a noviny v češtině nebo vojenskou mapu se zakreslenými pozicemi Čechoslováků. Podle paní Jeleny tu Běločeši, jak legionářům říkají, hráli významnou roli.
„Bez československých jednotek by bílí těžko měli takové úspěchy, jako když v létě 1918 obsadili hned několik velkých měst. V září se ale vše zlomilo a rudí je vytlačili pryč,“ dodává historička.
Československé legie v Rusku si prošly boji s bolševiky i dlouhou anabází kolem celého světa, než se dostaly zpátky do vlasti. Jejich cesta začala právě před sto lety v ukrajinském Kyjevě.
Historie ukrytá v samovaru
V další části ostrova historie voní a chutná – Sofie Abrosimovová pod otevřeným nebem smaží tradiční koblížky. Říká jim ládušky nebo aladie a nabízí k nim čaj z vlastnoručně nasbíraných bylin, zalitý horkou vodou ze stoletého samovaru.
Nutno říct, že samovar fascinuje nejen mě, ale i většinu ruských turistů. Do vnitřku hodila Sofie kusy zapálené březové kůry a navrch umístila komínek. „Lidi občas samovary mají doma, ale už je neumějí používat – udržovat v nich oheň. Používá se k tomu březové dřevo nebo šišky a není to úplně jednoduché,“ připouští Sofie.
Ve Svijažsku si tak můžete staletou ruskou historii i ochutnat. Zvlášť když pijete čaj ze samovaru, který ještě pamatuje československé legionáře, když bojovali o nedalekou Kazaň.
Velká sibiřská cesta – tak přes sto lety nazvali železniční trať, která poprvé v historii dopravně spojila Evropu s břehem Tichého oceánu po euroasijském kontinentu.
Stát ve státě, i takovou přezdívku si v posledních letech vysloužil ruský Tatarstán. Region s exotickým názvem a bohatou historií patří k vůbec nejrozvinutějším obl...
