Po úrazu jsem závodil s úplně jiným nastavením v hlavě. Byl jsem vděčný, že můžu, ohlíží se cyklista Jiří Ježek
Paralympionik a šestinásobný olympijský a paralympijský vítěz Jiří Ježek má za sebou doslova neuvěřitelnou sportovní kariéru. Po úrazu, který se mu stal v 11 letech, přišel o nohu pod kolenem, přesto se vypracoval ve špičkového cyklistu, který na vrcholu své kariéry mohl měřit síly i se zdravými hvězdami ve svém sportu. „Stát na startovní čáře mezi borci, od kterých jsem se učil z televize, bylo něco fantastického,“ vzpomíná.
Ty jsi stál vedle Chrise Frooma, když byl 100. ročník Tour de France. Koneckonců myslím, že i na jiných závodech to bylo. Nevím, jestli to je korektní informace, ale dá se to vydržet dlouhodobě? Anebo je to jenom taková třešnička na dortu a člověk by se zničil, protože přece jenom tu nohu mít a nemít, je rozdíl?
Do profesionálního cyklistického pelotonu jsem se na pár let zařadil a byl to pro mě absolutní sportovní vrchol. Protože potom, co jsem se stal nejlepším mezi paralympioniky, i tak člověk pořád hledá nějaký nové výzvy. A říkal jsem si, že když s těmi nejlepšími borci na světě dokážu trénovat, protože jsem pár tréninkových kempů s těmi nejlepšími zvládl, tak bych mohl zkusit i závodit.
Čtěte také
A vlastně pár plnohodnotných sezon jsem si takto prožil. Ale pak jsem z toho normálně sám vystoupil a řekl jsem si, že se vrátím zpátky jenom do toho paralympijského prostředí, protože bych se prostě fyzicky zničil.
Jaké to je, když člověk stojí s těmi legendami a říká si: Já, Jirka Ježek z Prahy tady vedle Frooma, vedle Valverdeho…?
Prostě to, že ten handicap samozřejmě jsem měl a mám a nikdo mi ho neodpáral, ale najednou si člověk uvědomí, kam až se dostal. Samozřejmě že já v tom svém prostředí, v tom paralympijském, jsem byl na stejné úrovni jako ty největší hvězdy v tom profesionálním pelotonu. Ale najednou tady si člověk řekne, tak výš už to v cyklistice nejde.
A najednou mi taky ještě projela husí kůže, protože na tyto borce jsem se koukal v televizi a učil jsem se od nich taktiku, jenom tak z té televize, protože mě ze začátku mé kariéry nenapadlo, že se dostanu takto vysoko. A najednou mezi nimi stojím na startovní čáře. Bylo to něco fantastického. A teď mám zase husí kůži, když o tom přemýšlím.
Úraz se ti stal v 11 letech, kdy jsi přišel o pravou nohu pod kolenem. Ale v roce 2014, kdy už jsem ti velmi fandila, si vzpomínám na událost, která se stala v Greenville ve finálovém spurtu. A ty zprávy se přijímaly hrozně těžko – polámaná žebra, propíchnutá plíce, zlomená ruka, vymlácené zuby… Dá se to srovnat s tím, co bylo v těch jedenácti?
Ten druhý úraz byl asi horší nebo na něj možná víc vzpomínám, protože to je blíž. A vlastně ještě druhou emoci to ve mně vyvolává, protože to ukončilo tu moji fantastickou kariéru. Stejně bych ji samozřejmě musel jednou skončit, ale nemám na to hezké vzpomínky.
A hlavně bylo strašné, že moje manželka Soňa byla u toho a nikdo nevěděl, jestli to vůbec přežiju. Vzpomínám si, že poslední, co jsem v sanitce slyšel, ještě než mě uspali, bylo jak záchranář, když mluvil s nemocnicí, říkal, že mě asi nedovezou. Takže to bylo asi hrozný. Pak jsem byl dva dny v umělém spánku a Soňa zůstala sama v nemocnici. Nevěděli, co bude, až mě probudí, protože jsem měl i dost poškozenou hlavu.
No a pak ten návrat, hrozné bolesti. Takže ten druhý úraz byl asi nepříjemnější.
A bolesti z rehabilitace nebo prostě celé to tělo už nechtělo?
Je to sedm let a já ty bolesti mám furt, protože jsem měl vlastně utrženou půlku celého hrudníku. A teď, jak to dorůstá, tak to bolí pořád. Nervy pořád dorůstají a je to nepříjemné. Ale naštěstí to přes den nevnímám. Vnímám to, když si večer lehnu do postele a tělo nějak přijde k sobě.
Ale pak jsi ještě vyjel a závodil…
Ještě jsem se vrátil na tři sezony. Samozřejmě už jsem nebyl takový šampion jako předtím…
A bál ses třeba?
Ze začátku jsem se bál a slíbil jsem Soně, že třeba do hromadných spurtů už nepůjdou. A nešel jsem, i když jsem třeba na tom byl dobře a byl jsem v nějaké skupině. Vycouval jsem dozadu a viděl jsem, že už mi to za to nestojí. Už jsem závodil úplně s jiným nastavením hlavě. Spíš jsem byl strašně vděčný, že můžu.
Bylo fantastický, že během půl roku jsem se dostal do takové kondice, že jsem se ještě mohl vrátit. Mělo to smysl. Už jsem sice nevyhrál žádný velký závod, ale byl jsem schopný se ještě z předposledního místa nominovat na paralympijské hry v Riu, kde jsem se původně loučit chtěl. Takže mi to vyšlo a bylo to hrozně hezké.
A strašně se mi líbilo, jak mě komunita cyklistů, závodníků a trenérů, přijala zpátky. Tam jsem si uvědomil, že jsem asi v tom sportu opravdu něco zanechal, protože když jsem se poprvé objevil po tom úraze na velodromu při mistrovství, tak všichni přestali trénovat a začali tleskat. Měl jsem úplně slzy v očích a závodníci mě objímali, protože mě viděli naposled v té kaluži krve v Greenville.
Co všechno dokáže moderní protetika a může být umělá končetina ve sportu někdy i výhodou? A jak se mu líbí nová role moderátora na Radiožurnálu Sport? Poslechněte si celý rozhovor, který spolu Lucie Výborná a Jiří Ježek vedli na Lipno Sport Festivalu.
Související
-
České paralympijské hnutí neprožívá šťastné období. Je poznamenané osobními spory, myslí si Ježek
Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byl šestinásobný paralympijský vítěz a šestinásobný mistr světa v cyklistice Jiří Ježek.
-
Věděl jsem, že se mi už nikdy nepodaří to, co předtím, říká...
„Já jsem nejznámější tím, že na tom kole furt padám. To ale není pravda!“ směje se Jiří Ježek. Šestkrát si domů dovezl zlato z paralympijských her. Proč se právě ny...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
