Na paralympiádu v Sydney jsem vsadil úplně všechno. Změnila mi život, vzpomíná Ježek

Jirko, ty jsi byl na první paralympiádě v Sydney. Jaké to bylo?

Byl to neuvěřitelný zážitek. Když jsem do toho sportu přišel, tak jsem to dělal, protože mě bavil ten proces – jezdit na kole, na závody, užívat si atmosféru v týmu. Jak se člověk zlepšuje a začíná vyhrávat závody, tak začíná přemýšlet o tom, že by se chtěl podívat na paralympijské hry, o kterých slyšel. Já jsem toužil po tom se tam podívat. Za šest let jsem se dostal na takovou úroveň, že jsem se nominoval.

Udělal jsem tenkrát takovou bláznivou věc, že jsem si vzal čtyři měsíce neplaceného volna a začal jsem si dělat soukromou profesionální přípravu. Ten sport byl tenkrát ryze amatérská záležitost. Všichni sportovci chodili na osm hodin do práce a až potom trénovali. Já jsem do toho investoval. Všichni si ťukali na čelo, že mi ty peníze nikdo nevrátí, že o ně přijdu.

Čtěte také

Paralympijské hnutí neprožívá šťastné období. Je poznamenané osobními spory, myslí si cyklista Ježek

Chtěl jsem tam ale odletět s tím, že jsem připravený a dal jsem tomu všechno. Ukázalo se, že to bylo správně a k obrovskému překvapení všech jsem tam vyhrál dvě zlaté medaile, udělal jsem světový rekord a úplně se mi otočil svět.

Já z toho mám úplně husí kůži.

Odlétal jsem tam jako kluk, který vyrábí protézy, u toho závodí na kole, a vrátil jsem se jako sportovní hvězda. Sydney byla první paralympiáda, která byla stejně medializovaná jako olympiáda. Úplně mi to otočilo svět. Zjistil jsem, že to je to, co mě v životě láká. Vlastně se mi splnil ten dětský sen o úspěšné sportovní kariéře. Od té chvíle jsem věděl, že tomu chci dát maximum. Začal jsem přemýšlet, jak se stát prvním profesionálem na světě mezi cyklisty.

Ty jsi na ty čtyři měsíce odletěl do Sydney, nebo ses připravoval doma?

Připravoval jsem se doma, ale nechodil jsem do práce.

To už bylo jisté, že ses kvalifikoval? Byl to takový all-in?

Přesně tak. Já jsem na to vsadil úplně všechno. Asi se mi to nikdy nevrátilo. Nejhorší bylo vrátit se do práce a mít tam čtyři měsíce neobstaraných pacientů. Od té chvíle jsem začal přemýšlet o tom, že stojí za to se stát profesionálem. Po čtyřech letech na mě sponzoři viděli nadšení a před další paralympiádou mi nabídli tolik peněz, že jsem si mohl dovolit odejít z práce. Byl to risk, ale moje manželka do toho šla se mnou.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík