Na Dakaru vyhrává chladná hlava, říká pilot kamionu Tomeček a stále obdivuje Lopraisovo umění

Kapitán sólo nebo dezert master, takhle vás nazývají fanoušci a soupeři. Proč jste na závodě Africa Eco Race jel sám?

Jel jsem ten závod v roce 2018 sám, 2019 sám, 2020 sám a teď ho pojedu zase sám. Poprvé jsem jel Dakar v roce 1995 s panem Karlem Lopraisem jako jeho navigátor a myslel jsem si, že je to závod těžký pro kamioňáky, ale není. On je těžký zejména pro motorkáře. Na začátku jsem viděl mladé Japonce, okolo 30 let a po třech, čtyřech etapách jsem viděl staré šedesátileté Japonce, jak se plouží s motorkou a jsou celý dobití, poranění... napadla mě tehdy otázka, že my jsme dva metry nad zemí, máme navigátora, mechanika, nemusíme držet váhu jako motorkáři, tak si myslím, že to mají hodně těžké a navíc jedou vždycky sami. Řekl jsem si, že bych si to rád někdy vyzkoušel, nevěděl jsem, jak se to bude vyvíjet, ale věděl jsem, že to chci a jezdit tyhle závody. Po 20 letech jsem si sen splnil a vyzkoušel to. Můj kamarád to nazval, že je to jako desetitunová motorka. Chtěl jsem vzdát hold těm motorkářům, kteří jezdí sami a se vším si musí sami poradit. Když spadnou, musí se zvednout, když se něco pokazí, tak si to musí sami opravit. Mně se ten přístup líbí a aplikoval jsem ho na kamion, který má deset tun.

Kolik máte práce navíc na kamionu oproti běžným posádkám?

Myslím, že jí není zase tolik. Nejhorší je ta navigační práce. Letos jsme jeli poprvé digitální roadbook. To máte před sebou tablet, kde se odvíjí digitální roadbook a musíte se v tom orientovat, posouvat to, kontrolovat kilometráž, kurz, rychlostní zóny. O to je to horší, protože musíte současně řídit a řadit a tohle je něco navíc. Nevíte, jestli dívat na cestu dopředu nebo na tablet. Je to takové stresující, ale motorkáři mě naučili, že na to nemám koukat a řešit jen změnu směru. Tak jsem si to zrychlil, jel jsem na oči, nejel jsem na sto procent, protože to nejde, to se vždycky něco špatného stane. Letos jsem si snažil navigaci zjednodušit a samozřejmě jsem bloudil. Navigace byla napsaná novým šéfem Eco Race a musela hodně precizně číst. Byly tam nenápadné odbočky a ty jsem přejel, najel třeba sto kilometrů, hodinu a strašné bloudění. Ta navigace je pro mě fakt navíc a to nemluvím o tom, když člověk zapadne do bláta a vykopává se, tak jsou další ruce lepší. Nechci si ale stěžovat, splnil jsem si to a jsem spokojený. Pokud to někdy bude možné, zase rád pojedu sám.

Jak se vykopáváte sám s tatrovkou?

Když se zapadne s nákladním autem, to se mi stalo letos, tak jsem během pěti metrů stál. Auto se zabořilo do bahna a říkám, že je průser. Vytáhl jsem lopatu, začal odkopávat přední a zadní kola. Máme ale takový fajn český výrobek – zvedací vaky – tak jsem to dal pod podvozek, zvedl auto a jak se kola vyvěsila, dával jsem tam vyjížděcí hliníkové plechy, spustil to na ty vaky a snažil se vyjet a ono se to po hodině povedlo. Byl jsem šťastný jak blecha, ale dalších 30 minut jsem doloval ty plechy z bahna. Když jste na to sám, je to špatné, protože je 40 stupňů, svítí sluníčko a vy máte nehořlavý overal, takže se hodně potíte. Musíte něco sníst a tak. Všechno jsem to pak uložil na korbu a mohl teprve vyjet.

Máte i při takových peripetiích pocit, že stále závodíte?

To k tomu patří. Je to distanční závod z místa A do místa B, maratonský závod, třeba 15 etap, a když si k tomu člověk něco přečte, tak s tím musí počítat. Může se tam stát prakticky všechno. Nejedeme okruh dokola, nevíme, kam jedeme, a každá etapa je pro nás nová. Když je tam navigátor, tak je to lepší, že to vidí čtyři oči, ale když to vidí jen moje oči, tak mám trochu hendikep, ale to k tomu prostě patří.

Nakousli jsme Africa Eco Race, kterou jsi před pár týdny vyhrál. Co je to vlastně za závod?

Je to jakoby původní Dakar. Je to z Monaka do Dakaru, dříve se to jezdilo z jižní Francie do Dakaru, ale cíl je v Dakaru u Růžového jezera. Jede se Maroko, Mauretánie, Senegal, západní Afrikou. Nezajíždí se do Mali, do Alžíru jako dříve. Je to klasická rallye, kterou organizují Francouzi, kteří závodili na původním Dakaru a mají k Africe srdeční vztah. Z dnešního pohledu je to retro a bez afrického jména by to asi  takovou váhu. Je to ale milé, teplé, sympatické, peníze tam nehrají prioritu. Lidé na trati si pomáhají, bivakují, tak jako to bylo za starých časů, když se jezdilo třeba v 80. letech, co jezdili s Liazkou, dnes jsou důchodci a pomalu se vytrácejí, jako před rokem Karel Loprais. Budiž mu země lehká. Ti by nám o tom mohli vyprávět, co si tam zažili, když nebyl internet, ale jen telefon. Tahle rallye mi připadá taková milá, ostravsky řeknu fajná.

Vy se účastníte pravidelně?

Byl jsem tam v roce 2011–2013, 2015–2020 a teď 2022.

Je to po původní trase a jezdí to asi méně lidí. Je tam nějaká tendence, jak ten závod dostat na úroveň vyšší, než je současná rallye Dakar?

Ta tendence tam byla ze začátku, s pořadateli jsem v úzkém spojení, protože jim půjčujeme nějaká auta, ale z mého pohledu to vzdali. Mají už nějaký věk, řediteli je přes 70 let a tím novým světem nechce soutěžit. Spíš to organizuje tak, aby měli lidé dobré jídlo, servis a byla tam ta radost. Aby zažili něco jiného, než v Arábii, kde je to jakoby formule 1 na off road nebo WRC rallye v terénu.

Byl letošní ročník něčím speciální?

Právě tím, že tam nebylo tolik závodníků. Všichni se chystají na arabský Dakar, který začne 31. 12. v Arábii a všichni se chystají na to, že mohou i zvítězit, protože ruský a běloruský tým Kamaz a Maz nesmí závodit. Evropani se všichni třesou na beduína, že ho mohou získat, šetřili techniku a výdaje, aby teď nasadili co nejlepší techniku, sílu na tenhle Dakar. Beduín každého láká a Karel Loprais jich má doma šest. Je to nejlepší kamionový jezdec, který podle mě není doceněný. Když někde vidím zprávy různých týmů, tak je mi z toho i smutno, že pokora, úcta k těmto výsledkům není cítit. Připadá mi, že bychom se od téhle generace měli co učit. Karel Loprais to zvládl šestkrát bez internetu, facebooku a dalších sociálních sítích.

Jak vypadá jeden závodní den na Africa Eco Race?

Vstáváme v 6.30, jdeme na snídani v polním bivaku. Máme tam klasickou evropskou snídani, džus, i kafe, bagety, máslo, med. Pak startujeme v 9 hodin a jedeme třeba 11 hodin, to bylo nejdelší etapa, co jsem jel. Nikam ale nepřejíždíme, jedeme přímo z bivaku do bivaku a je to ekonomičtější na čas. Když pak večer dojíždíte, tak bivak vidíte, je tam servis a nemusíte nikam jezdit dalších 200 kilometrů. Tam mám dva mechaniky, řeknu jim, co je potřeba udělat, pak jdeme na večeři, a když se daří, tak v 11 večer jdeme spát do stanu. Pak zase další den jedeme. Když se nedaří, tak je to pomalejší všechno a posune se to jde se spát až dvě hodiny po půlnoci. Je to náročné, ale je to krásné.

Je tam prostor k tomu dát si třeba před spaním pivo?

Je, ale pivo je močopudné a snižuje to výkon. Můžeme ale u večeře pokecat, sedíme na zemi, jíme z tácků. Zjišťujeme informace, co se každému přihodilo, a já tomu říkám dovolená. Není to tak strojové, je to uvolněné a milé. Když máte navíc možnost jet s českým výrobkem, bez elektronických věcí, tak je to o to hezčí.

Dakar přesunul z Afriky nejdříve do Jižní Ameriky a teď do Saúdské Arábie kvůli bezpečnosti. Jaké je to teď?

Jel jsem v roce 1995 poprvé, pak 1996, 1998–2027 a v roce 2008 nám řekli, že se v roce 2009 pojede v Jižní Americe. Tyhle první africké Dakary jsem zažil s panem Lopraisem, že jely kamiony a po doprovodné trase jely doprovodné kamiony. Teď je to jinak, teď asistence čeká v bivaku a nikde nejedou a čekají. Asistence může být lepší, tehdy se jelo o dost pomaleji. Teď se vše zrychlilo, zdražilo a udělal větší byznys a vytratila se radost. Otázkou je, co je lepší? Radost, nebo byznys? Mým mottem je „vítězství je radost“. To je naše motto v týmu – joy is the victory. Děláme to postaru, investice jdou do závodní techniky, 500 koní nestačí, musíte mít alespoň 800, možná i tisíc koní. Vše je dražší, vše řídí jednotky a zásah lidské ruky tam moc není. Já i přes to všechno rád vzpomínám na ty africké ročníky, co jsme tam jeli a jelo se k Růžovému jezeru. Proto rád podporuji Africa Eco Race, teď už se to jmenuje Monako – Dakar. Jedu tam teď dělat rychlou asistenci, nemůžu závodit, protože mám auto, kde je dvanáctiválcový motor, takže mám staré auto, ale dostal jsem práci od týmu, který provozuje buginy. Naložím na auto náhradní díly pro buginy, jedeme vzadu a opravujeme to. Pomáháme závodníkům, co si nás najali. Poslední dva ročníky v Arábii jsem jel pouze v noci. Dojíždí se nad ránem, moc se nespí. Mám pocit, že v Arábii nejsou lidé tak šťastní, ale na závodníky komedianty si zvykají, v Africe jsou na nás zvyklí a je tam svoboda. Lidé skoro nic nemají, ale jsou vysmátí. Kam se podíváte, tam je dítě, ale nikde tam nejsou porodnice. I když je to z našeho pohledu chudý kontinent, tak upřednostňuji Afriku než Arábii, kde je nafta. Takže v Arábii jsou peníze a je tam ortodoxní islám a z toho taky nemám moc velkou radost, ale to neovlivním. V Arábii se jezdí náročnější etapy, loni jsme jeli duny kategorie tři, takže duna ještě větší než dům, ve kterém teď sedíme, a tu musíte přejet s autem. Náročnost odpovídá první lize. V Jižní Americe to bylo diskutabilní, tam byla jen poušť Atacama a všude bylo hrozně lidí. Nebylo to úplně echtovní závodění.

Myslel jsem spíš s ohledem na tu bezpečnost...

Když vyjedeme 400 kilometrů, tak na takovou vzdálenost zajistit bezpečnost pro 100 závodníků, je holý nesmysl. Africa Eco Race má smlouvy s marockou vládou, mauritánskou a i se senegalskou. Ty země jsou partnery závodu a doprovázejí nás vojáci, policie a žádný incident tam nikdy nebyl. Ale nezajíždíme do vnitrozemí. V roce 1998, když jsem jel naposledy za tovární tým, tak jsem zažil přepadení. Bandité v Mali nás přepadli, ukradli nám auto, ale nezkřivili nám ani vlásek, jen nás postrašili střelbou. Zvedli jsme ruce, dělali jsme no please, no please... od té doby jsme tam nikdy už nezajeli do vnitrozemí Mali. Auto už se nikdy nenašlo.

A co jste pak dělali, když vám vzali auto?

Jely tři tatry, v té první byl pan Loprais, ve druhé pak Milan Kořen a já seděl ve třetí. Na trati jsme se sjeli a vzájemně pomáhali. Byla to etapa, která se jmenovala Tisíce a jedné duny, nedařilo se nám, navzájem jsme se vytahovali. Pak se ale setmělo a jeli jsme ty duny ve tmě. Kolem 11. hodiny první Tatra vyjela na kopec a viděli jsme brzdová světla, Milan Kořen nejel dál, protože nahoře na planině viděl beduíny, jak po něm střílí, tak to zašlápl. My jsme viděli červená světla a současně jsme najeli na dunu a viděli jsme, jak na nás taky někdo běží. Říkal jsem, že je tady nějaká oslava, nějaká show, že nás někdo vítá... ale otevřely se dveře, nějaký týpek mě vzal za ruku, já vypadl ven, a když jsem se zvedal, tak jsem měl v břiše zabodnutý kalašnikov s tím kulatým zásobníkem. Oslava to určitě nebyla. Vytáhli i další chlapi, pak nás ti bandité někam tlačili, Tatra byla nastartovaná, oni nasedli a odjeli pryč. Zhasli světla a stali se neviditelnými. My jsme tam seděli u duny, mířili na nás a nevěděli jsme, kde je ta posádka nahoře. Slyšeli jsme střelbu a mysleli, že už je po nich, ale dopadlo to dobře. Nechali nás, přežili jsme to, Tatru odvezli, ale závodíme dál.

Už za dva týdny vás v Saúdské Arábii čeká další ročník Rallye Dakar, která bude letos bez Kamazů, ruských a běloruských závodníků. Jak vidíte šance českých závodníků?

Držím palce všem českým týmům, mladíkům, co se budou snažit urvat beduína. Můžu jim poradit, že Dakar se nevyhrává na začátku, je to maratonský závod a končí až v cíli. Je to 14 etap, nevystřílet si hned všechny patrony. Šanci má Tatra, Iveco, Martin Macík, Aleš Loprais. Všem klukům, co na to mají techniku.

Jak moc velkou roli hraje technika a zkušenosti?

Je to padesát na padesát. Je to poslední motoristické dobrodružství, kde nevíte, jak dopadnete, kam jedete. Neznáte trať, počasí, jestli je tam bláto a zapadnete. Je to krásné svobodné závodění a je to bomba. Je to distanční závod a vyhrává chladná hlava. Zase se vrátím k nebožtíkovi Karlu Lopraisovi, ten nezávodil, ten jenom jel a vždycky měl štěstí a dojel šestkrát první a to z nás Čechů ještě nikdo nedokázal. Všichni, co s ním jezdili, tak on seděl za volantem a byl ten lidský faktor a dokázal dojet do cíle, udělat vítězství a pak ještě s tím autem dojel na technickou a prošel, protože to auto nezničil. Šetřil naftu, pneumatiky. To je taková rada pro současné týmy, aby šetřily vozy a dojely do cíle.

Jak se dá na Dakar připravit? 14 dní, 14 etap, sice v autě, ale fyzický výkon je tam také...

Čtrnáct dní jsou dva týdny a pak máme dalších 50 týdnů v roce, takže to se dá vymyslet a natrénovat tolik činností... skoky s autem, vyměňování kola, stavění na kola. Mají to vymyšlení kamazáci na tom dálném východě. Za posledních 20 let vyhrávají, protože si to zafinancovali, sami si ty zkušební auta zničili a přišli na to, že mladíci a atleti tam mohou vyhrávat. Ti starší už mají rodinu a nemohou tolik riskovat. Chce to přípravu, která je barevná, natrénovat téměř všechno. Čerpám z toho, co jsem zažil – chladný úsudek vyhrává. Čím pomaleji někdy, tím lépe. Je spoustu závodníků, co mají zničená záda. Sám jsem několikrát havaroval, bylo to strašné, nikomu se nic nestalo, ale nejradši bych to vrátil a nejde to. Je to vždycky chyba jezdce, když za tím sedí, ale takový je závodní život.

Čtěte také

Dakar je o touze pokořit ho. Je tam svoboda, sláva na místě nic neznamená, popisuje Martin Prokop

Váš stroj Tatra 815 je pořád dost specifický a nedáváte do něj žádnou elektroniku, že ano?
Je to manuální vůz, 18 let starý a je úžasný. Nedám na něj dopustit. Vymyslel ho Radek Smolka, má svoji homologaci, můžu s tím jezdit po dálnici, jezdím s tím na technickou. Když se tehdy to auto stavělo, muselo být sériové. Teď, když jsou nové předpisy, tak ty nová auta na silnici nesmí a musí se vozit na podvalnících a jsou to vlastně bugyny s tisíci koni. Jedou strašně rychle a celý závod se tím posouvá kupředu.

Dovedete si představit jezdit v něčem jiném, než v Tatrovce?
Nedokážu, protože co jiného než Tatra. Je to poslední česká značka, opravte mě a omlouvám se všem, kdo tvoří auta v nějakých menších firmách. Tatra je třetí nejstarší automobilka a já říkám, co jiného než Tatra. Je to naše český. Tečka.

Očividně se dá stále soupeřit s konkurencí, ne?
Jasně, ty tatry na to mají. Vznikají jiné značky, iveca, manny, mercedesy, ale dá se, vždycky to jde. Je krize, musí se šetřit, tak jdou tyhle závody stranou, ale fabrika to pořád podporuje. Tým Buggyra vysílá na Dakar čtyři tatrovky. Co jiného než Tatra?

Co říká rodina na to, když hned po Vánocích odjedete na Dakar?
Ptali se mě: tatínku, kdy odjíždíš letos na Dakar? A já říkám, že odlétám 28. prosince, a oni odpověděli: tak pozdě, tati? Ale je to samozřejmě úžasné a krásné. Být závodníkem ale taky není špatné.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík