Franz Kafka měl předtuchy. Kdyby žil, po druhé světové válce už by nepsal, myslí si režisérka Agnieszka Holland

Marek Epstein řekl, že jste mu první verzi scénáře vrátila s tím, že se na Kafku musí „punkově“. Teď ještě budu citovat: „Co tím chtěla paní režisérka říct, okleštěno od slovíček, je, že chtěla něco jiného, než jsem napsal.“

Marek je velmi sebekritický, vždy říká: Já to nezvládnu, já nemůžu, já tady nejsem, nejsem intelektuál. Nebo říká, že nemluví anglicky. Když jsme byli teď na torontském festivalu, tak se omlouval, že nemluví anglicky a pak skvělou angličtinou diskutoval s publikem. Nemůžete ho brát tak vážně. Je fakt, že on k tomu přistoupil jako k biopicu, jak se říká, biografickému filmu.

Biografické filmy většinou vyprávějí to nejdůležitější ze života, podle kauzální dramaturgie. Anebo si zvolí kousek života, který se zdá nejdůležitější nebo nejatraktivnější, a to odvypráví. Já jsem pár biografických filmů udělala, pokaždé mě přitahoval zvláštní přístup, úhel, který mohl pomoci nahlédnout do otázek kolem daného člověka a nějak ho aktualizovat.

Čtěte také

Postavy ve svých filmech nesoudím, zajímá mě komplikace lidského osudu a duše, uvažuje Agnieszka Holland

Ale věděla jsem, že na Kafku takto nemůžeme – ani jako Total Eclipse, Úplné zatmění o Rimbaudovi a Verlainovi, které bylo zvlášť na tu dobu nekonvenční. Kafka údajně nedokončil žádný svůj román – i když já si myslím, že jsou dokončené, takovým neobvyklým způsobem. Tak ho nemůžete dokončit, vecpat nějaké kauzality.

Co mi hlavně překáží v biografických filmech, je, že mnoho času a energie jde do toho, aby se inscenovaly informace. Kafkův život nebyl příliš zajímavý, byl takový jednotvárný.

Ale pocitově byl bohatý.

Ano, všechno se odehrávalo v hlavě. Ještě k tomu málokterý spisovatel po sobě nechal tolik introspekcí jako Kafka. V denících se neustále analyzuje, v dopisech ještě víc. Zároveň víme, že nic nevíme. Je to takové pátrání, pokus dotknout se něčeho, co nám pořád utíká: když už máme pocit, že ho máme, že vidíme pravdu, najednou obrátíme hlavu, díváme se na ruce a nic tam není.

Takže jsme vymysleli, že by to měly být takové puzzle, fragmenty, útržky. Že naše dramaturgická logika bude více asociativní a intuitivní než kauzální.

Odvržený a přivlastněný

Já jsem to zhltla celé, ale v tom perfektně natočeném kaleidoskopu mě malinko rušily současné vložky, kdy najednou chodí japonští turisté podívat se na plovárnu, kde Kafka plaval, jsou tam Francouzi a Američané. Já bych si radši víc užila Dana Weisse (filmový představitel Franze Kafky, pozn. red.). Protože vím, že moderní svět Kafku používá jako marketing.

Některé to trochu emotivně ruší, někteří si myslí, že to dává filmu zvláštní úhel. Já na tom lpěla a Markovi se tento koncept také líbil. Když točím českého Kafku, paradoxní je, jak Kafka tady v Praze žil za života a po smrti. Za života, zvlášť po první světové válce, bylo jeho odcizení ještě větší, protože byl žid, ale nebyl příliš židovský žid, nebyl náboženský. Byl český občan, ale zároveň Češi, kteří se stali národem se státem, si příliš nevážili německy píšícího žida. A Němci ho také neměli za svého. Takže byl stranou nejen proto, že měl takový charakter a genetické složení, ale taky kvůli tomu.

Čtěte také

Rukopisy, dopisy, první překlady. V Paříži se prodávala unikátní sbírka děl Franze Kafky

Pak přišla 2. světová válka, během které zahynula skoro celá jeho rodina. Po válce se stal světově známým, lidé si považovali jeho pre-existencialismu a jeho vize znelidštěného světa, že to je to, co se stalo během holokaustu a 2. světové války, že byl prorokem. Ovšem v Čechách nastal stalinismus a Kafka se netiskl a nečetl, byl považovaný za buržoazního zvrhlíka.

Pražské jaro začalo zčásti konferencí o Kafkovi, kterou pořádal Svaz československých spisovatelů. Eduard Goldstücker tam měl referát, kde rehabilitoval Kafku, a začal se tisknout. Já jsem přijela do Prahy studovat v roce 1966, mým profesorem byl Milan Kundera. Přednášel dějiny literatury a soustředil se na první polovinu 20. století a na německou literaturu. Mluvil hlavně o Kafkovi, Brochovi, Musilovi, Thomasovi Mannovi, ale kromě Manna moji spolužáci vůbec nic z toho nečetli, oni to neznali. Já jsem byla jediná, která jsem četla celého Kafku.

Pak se chvíli všechno tisklo, takže hodně věcí od Kafky, co jsem ještě neznala, jsem přečetla v češtině. Ale pak přišla normalizace, Kafka se zase stal buržoazním zvrhlíkem. Pak přišla svoboda podnikání a kapitalismus a najednou se ukázalo, že Kafka je skvělé turistické zboží. Podle mě Kafka nikdy pro většinu Čechů nebyl člověkem a umělcem.

Publikum kárného stroje

Ještě se vrátím k tomu, co jste říkala předtím, že nějakým způsobem předznamenal to, co se bude dít. Alespoň tak chápu to, že nedílnou součástí filmu je i Kafkova povídka V kárném táboře, což byl jeden z prvních textů, který Kafka četl na veřejnosti. Také to ve filmu uvidíme. Stroj na trestání neposlušných – ono to málokdo přežil i při Kafkově čtení, a vy ho tam svým způsobem ukazujete.

My jsme měli ctižádost, aby publikum v kině, které je blazeované krutostí, aby zareagovalo trochu tak, jako reagovalo obecenstvo, které slyšelo to čtení. Hodně lidí to nemohlo snést a opustili síň, některým se naopak zdálo, že to je velkolepé. Tato povídka byla jeden z důkazů, že Kafka prostě viděl a předvídal koncentrační tábory a plynové komory, neuvěřitelnou krutost druhé světové války a holokaustu.

Čtěte také

Od likvidace lodžského ghetta uplyne 75 let. Prošly jím i sestry Franze Kafky

V Kafkových románech, v Procesu zvlášť, a v některých krátkých povídkách je vyjádřené, že právo je úplně nelidské, že spravedlnost je iluze. Že právo existuje proto, aby jedinec neměl žádné právo, aby ho zdrtilo, přivedlo k úplnému pádu a nejistotě.

Jak reagovalo publikum na torontském festivalu na Franze?

Výborně. Aspoň ti, kteří se přihlásili, tak výborně.

Zabere Kafka na Američany?

Myslím, že ano. První kritiku jsme měli strašně špatnou, ta přišla už během první projekce. Ta byla šokující. Ale následující byly výborné. Mnoho lidí bylo filmem překvapeno. Chystali se, že to bude biografický film, o Freudovi, o Kafkovi – a bylo to něco úplně jiného. Myslím si, že to mnoho lidí velmi vzrušilo. Co bylo pro mě důležité a co jsme si testovali už předtím, když jsem to promítala skupině mladých lidí, kteří Kafku nečetli: reagovali skvěle, oni tam viděli sebe.

Křehkou mladou generaci?

Ano, křehkého člověka, který je jiný. Spousta mladých lidí se dnes cítí, že jsou jiní a že mají něco, čemu se říká neurodivergentní povaha nebo nějaké spektrum. Franz to určitě měl taky. Takže oni se v tom vidí a k tomu je uchavacuje určitý moderní způsob vyprávění. Takže doufám, že si třeba od Kafky pak něco přečtou.

Co myslíte, o čem by psal Kafka, kdyby jeho život předčasně neukončila tuberkulóza? Co by psal, kdyby se dožil dnešních dní? Jak by vypadalo jeho psaní, kdyby přežil hrůzy 2. světové války?

Já myslím, že by po druhé světové válce už nepsal. Myslím, že ne. Myslím, že měl určitou předtuchu, určitě cítil, kam míří svět, i když nikdy nezdůvodňoval, co píše a nikdy to neinterpretoval. Také myslím nesnášel interpretaci toho, co psal.

Spatřuje Agnieszka Holland v současném světě naději? A jak se pokusila do filmu Franz zachytit Kafkovu představu o tichu? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Lucie Výborné.