Pavel Simon: Argumenty mě zatím nevedou k závěru, že bych měl na post ústavního soudce rezignovat. Debata navíc není jen o mně

Prezident Petr Pavel vás 1. září navrhl do funkce ústavního soudce. Média rozebírají vaše rozsudky i vaše další aktivity. Organizační výbor Senátu včera rozhodl, že horní komora parlamentu bude o vaší nominaci hlasovat 18. října. Vydržíte do té doby, nebo uvažujete, že byste na kandidaturu rezignoval?

Není to teď úplně příjemné období. Na druhé straně argumenty, které jsem zatím slyšel, mě nevedou k závěru, že bych měl rezignovat. Jednak si myslím, že argumenty přednesla jenom jedna strana, a že já bych měl také dostat nějaký prostor, abych se vyjádřil. A druhá věc je, že nejde tak úplně o mě. Tato debata začala už s kandidaturou Roberta Fremra, kdy veřejnost zjistila, že osoby kandidátů přinášejí zajímavé příběhy. Myslím si, že veřejná debata je moc dobře, protože my chceme o ústavních soudcích vědět co nejvíce, abychom si byli skutečně jisti, že jsou to ti nejlepší z nejlepších a že si zaslouží na Ústavním soudu soudit. Rozhodují o nás o všech a jsou poslední instancí.

Čtěte také

iROZHLAS

Rivalita, lobbing, ideologické bitvy. Proč má další Pavlův soudce kaňky na taláru?

Na mém příkladu se ale podle mě ukáže, kde jsou hranice této debaty, jestli opravdu potřebujeme zacházet do nejniternějšího soukromí kandidátů a ptát se na to, jakou mají víru či sexuální orientaci. Podle mě bychom si měli říct, co je pro nás důležité ve vztahu ke kandidatuře na Ústavní soud a co pro nás důležité není, aby další kandidáti už věděli, v jakém rozsahu bude grilování probíhat. Čím drsnější to totiž bude, tím více lidí to odradí. A já bych se nerad dočkal situace, kdy na Ústavní soud půjdou jenom lidé, kteří jsou nezajímaví a nikomu nevadí.

Když senátoři i média rozebírají vaše starší rozhodnutí, hledal jste, co dalšího by na vás mohlo někomu vadit?

Určitě může kdokoli kritizovat jakékoli moje rozhodnutí. Být soudcem je totiž trochu nevděčná role. Když jsem přemýšlel nad vlastnostmi ústavního soudce, na první místo bych dal odvahu, protože ta je předpokladem nezávislosti. A soudce je kritizován ze všech stran. Co se týká mě, tak mě kritizují lidé, kteří se domáhají odškodnění, a jejich advokáti za to, že údajně straním státu a že chci, aby stát nic neodškodňoval. Na druhé straně mě kolegové z Nejvyššího soudu kritizují za to, že jsem příliš lidsko-právní. Kritizují mě také soudci městského soudu, Obvodního soudu pro Prahu 2, kteří se agendou odpovědnosti státu nejvíce zabývají.

Pokud jde ale o má rozhodnutí, která byla zrušena Ústavním soudem, tak podle analýzy, kterou jsme si nechali dělat, jde o 1 % případů, což je v porovnání s ostatními kolegy, kteří se věnují stejné oblasti práva, ten nejlepší výsledek.

Čtěte také

iROZHLAS

Prezident na ústavního soudce navrhl Pavla Simona, v instituci zbývá obsadit jedno místo. Rozhodne Senát

Je ale podle vás vhodným kandidátem na Ústavní soud ten, jehož rozhodnutí Ústavní soud v minulosti v 15 případech z necelých 1500 zrušil?

Já si myslím, že to rozhodně není překážka, aby byl kandidátem na funkci ústavního soudce. Je třeba si uvědomit, že soudce Nejvyššího soudu je nejvíce ohrožen tím, že Ústavní soud zruší jeho rozhodnutí nebo rozhodnutí Senátu, ve kterém on rozhodoval. Rozhodujeme o naprosto nejsložitějších otázkách, na které různé soudy mohou mít zcela legitimně různé názory.

To se ostatně ukázalo i v kauze pana Hanzlíka, kdy o otázce, jestli mu dát pardon za to, že přišel pozdě se svým nárokem, rozhodovalo osm soudců – sedm soudců obecné justice plus jeden soudce Ústavního soudu –, že ten pardon dostat nemá. Dva soudci Ústavního soudu rozhodli tak, že pardon dostat má. A to je názor, který se prosadil.

Vždycky ale, když někomu dáte určitou výhodu, znamená to, že je to nespravedlivé vůči těm, kteří výhodu nedostali. Otázky jsou opravdu velmi složité a nemyslím si, že by mě jakkoli diskvalifikovalo to, že v minulosti Ústavní soud nějaké rozhodnutí Senátu, ve kterém jsem byl, zrušil.

Nebyl jste ale v případu pana Hanzlíka přece jenom příliš formalistický? Neměli by právě soudci Ústavního soudu více dbát na spravedlnost než na formalismus?

Čtěte také

Prezidentův postup při výběru ústavních soudců má svá rizika. Nechat si poradit je ale v pořádku, hodnotí senátorka Kordová Marvanová

To má dvě roviny ve všech státech, kde je vedle sebe Nejvyšší soud a Ústavní soud. Je mezi nimi určité napětí. Soudci obecných soudů jsou vázáni zákonem a mají tendenci chránit právní řád a pravidla, před kterými jsme si my všichni rovni. Na druhé straně Ústavní soud zákonem do takové míry vázán není a může se podívat na individuální příběh, má v tom daleko větší volnost. A to bylo příčinou rozdílného rozhodování v této kauze.

Každý člověk by měl dělat něco, co je užitečné pro jeho komunitu. Já učím čchi-kung

Druhá oblast, kam směřují výtky, je vaše podnikání. Konkrétně také vaše role lektora a popularizátora a donedávna spolumajitele firem nabízejících kurzy čínského cvičení čchi-kung. Jste si jist, že to není v rozporu s požadavky na ústavního soudce?

Já si myslím, že není. Na druhé straně jsem člověk, který je schopen sebereflexe. Jedna otázka je, jestli něco je v souladu se zákonem a s etickými principy, druhá otázka je, jak to vnímá veřejnost. A já jsem si vědom toho, že na stránkách, které se týkají čínského cvičení, mohla moje videa, kde popisuji obsah lekcí, vyvolávat dojem, že jsem to já, kdo lekce nabízí a kdo je prodává. A to bez pochyby dobře není. Takže jsem požádal svoji paní, aby tato videa stáhla a stránky předělala tak, aby bylo naprosto evidentní to, co říkám celou dobu, že jsem lektorem, že jsem jedním z učitelů a že to není z mojí strany žádné podnikání, že nejsem tím, kdo by to prodával...

Proč se Pavel Simon představuje na svých webech o čínském cvičení, které je prezentováno jako lék na běžné zdravotní potíže, jako doktor? Pokračoval by jako lektor čchi-kungu i jako ústavní soudce? Poslechněte si celých 20 minut Radiožurnálu.