Parní lokomotiva je jako milenka, stojí spoustu času a lásky, usmívá se šéf železnice v Čierném Balogu

V pondělí uplyne přesně 41 let, co se v Čierném Balogu na středním Slovensku začaly organizovat dobrovolnické tábory. Nadšenci se tehdy rozhodli obnovit svého času nejdelší lesní železnici v zemi. Dnes staré parní lokomotivy místo vytěženého dřeva vozí 50 tisíc turistů ročně. Kdo sem před desítkami let přišel, často podlehl kouzlu krásných strojů a vrací se každý rok. Kolem černých mašin tedy i dnes zní čeština.

„Jsme v úplném srdci Černohronské železnice, což je kanál, kde se udržují a připravují na práci parní lokomotivy. Vidíte právě topiče, který čistí popelník v půlce směny,“ popisuje Aleš Bílek, usměvavý ředitel železnice.

Aleš Bílek jezdí za svými parními milenkami na Slovensko už bezmála 40 let

Kolem jsou drážní budovy, hromady uhlí, staré vagóny, náhradní díly a spousta horké páry. „To, co cítíte, je směs spáleného uhlí, kouře, oleje a páry, která tomu dodává nezaměnitelný odér parního provozu,“ dodává.

Jak říká, parní lokomotiva je jako milenka – vyžaduje hodně času a lásky. Bez lásky se to dělat nedá, protože je to špinavá a hnusná práce v teple. A to vlastní ježdění, to už je za odměnu. Vozíte se tak v deseti procentech času,“ odhaduje Aleš Bílek.

Čtěte také

Vášeň na celý život

Černohronská železnice od svého oživení na začátku 80. let stojí na stále stejném principu, tedy na práci nadšenců a dobrovolníků.

„Začal jsem sem jezdit jako študák na obnovu této trati, když to ještě bylo zakopané v zemi. Káceli jsme stromky mezi kolejemi a dělali se tábory v lese. Zaujalo mě to, tak sem jezdím už skoro 40 let,“ ohlíží se Stanislav Jelen z pražské zemědělské univerzity.

Začínal prý s krumpáčem, jako všichni. Pak si udělal zkoušky na strojvedoucího a teď pomáhá s údržbou starých strojů. Každé léto tu stráví tak tři týdny dovolené: „Je to práce, u které si člověk odpočine od náročného přemýšlení. Tady hýbu těžkými kusy železa a musím vědět, kam kápnout olej.“

Původně lesní železnice je hlavním turistickým lákadlem regionu

Know-how, které ocení celý svět

„Teď máme zatopeno ve dvou lokomotivách. Jedna je mašinka ČKD z roku 1948. A té druhé říkáme Černokněžník z Transylvánie. To je Rešica z Rumunska,“ představuje kouřící stroje Aleš Bílek. Do otevřených vagonů mezitím už nastupují desítky rodin s dětmi.

Původně lesní železnice je hlavním turistickým lákadlem regionu. Nedocenitelné jsou ale také znalosti, které tu česko-slovenská parta uchovává. „S naším know-how jsme teď dokonce prorazili na Tchaj-wan. Tam mají také parní lokomotivy, ale dvě nebo tři generace je neudržovali, nestarali se o ně,“ vypráví ředitel železnice.

Zpravodaj Ladislav Novák během natáčení reportáže

„Teď najednou zjistili, že se nemají od koho učit, koho se zeptat. Takže si u nás objednali, že k nám pošlou jednu parní lokomotivu, my jim ji opravíme a oni sem budou šest let posílat své lidi, aby znovu získali vědomosti a zručnosti, které se na Tchaj-wanu ztratily.“

V kabině lokomotivy

Vlak už vyjíždí, je čas nastupovat. Vezu se přímo v kabině lokomotivy, u kotle je neskutečné vedro, všude spousta táhel, páček, ciferníky… opravdová stará technika se vším svým kouzlem.

Vyrážíme na nejproslavenější trať, která mimo jiné prochází skrz fotbalový stadion – vede po úzkém pruhu mezi hřištěm a tribunou. Možná zahlédnu i trochu místní kopané, každopádně mě čeká další povídání o mašinkách s topičem a strojvedoucím.

autoři: Ladislav Novák , and
Spustit audio

Související